Aura, čakry a duše člověka

Aura nebo čakry jsou v dnešní době asi ty nejznámější pojmy, jimiž definujeme určité, běžným zrakem neviditelné spektrum lidské osobnosti. Nicméně celkový energetický systém člověka je poněkud složitější a tvoří jej tři rozsáhlé, vzájemně propojené celky. Aura s jednotlivými čakrami tvoří část první a je pravděpodobně v současné době nejlépe prozkoumaná, oproti dvěma dalším celkům, pro které bych použila asi nejpříhodnější názvy „životní matrice“ a „duchovní srdce“. Velmi zjednodušeným výkladem by se dalo říci, že právě duchovní srdce je naše skutečná podstata, která skrze systém životní matrice může vytvářet své pozemské tělo se všemi jeho aurickými vrstvami.

Aura, životní matrice a duchovní srdce vyjadřují samotnou bytost člověka s tím, že na jednotlivé celky si je rozdělujeme z důvodu lepšího porozumění jejich základním principům. A o těch si budeme v následujících kapitolách povídat.

Aura a systém čaker

Barevnost aury a základní charakteristika prvních sedmi čaker je popsána v mnoha knihách, které také přiřazují k jednotlivým čakrám jejich charakteristické působení na určité spektrum lidské osobnosti. V tomto textu se pokusíme přidat ještě další potřebné informace k těmto dosavadním známým. Přičemž v prvé řadě je třeba si uvědomit, že celkový počet čaker je dvanáct, kdy v systému základních sedmi je nejdůležitější čakra srdeční, tedy čtvrtá, a že u čakry sedmé je připojený mechanismus, který člověku umožňuje za určitých okolností aktivovat i pět čaker „hořejších“, tedy osmou až dvanáctou. K otevření tohoto spojení dochází ale až teprve s jistou duchovní vyspělostí, neboť v běžném režimu vývoje člověka by aktivace těchto čaker v podstatě bránila jeho potřebnému vývoji ve hmotném světě. Úkolem naší inkarnace je totiž v plnosti prožít charakter pozemské úrovně, se všemi jejími specifikacemi, hledat smysl naší pouti v ní a přitom si hlavně klást otázky, které, jsou-li správně definovány, mohou jako vůbec jediné otevírat člověku brány k vyššímu poznání.

K charakteristice čaker vyšší úrovně, tedy osmé až dvanácté se dostaneme ještě v pozdějších kapitolách, nicméně v této chvíli si můžeme alespoň říci, že v jejich okruhu nebývá zaznamenána žádná karma, neboť tato naše vyšší těla už jsou v propojení s tzv. andělskou říší a v této úrovni své bytosti se také člověk andělům podobá. To je ostatně i důvod, proč někteří jedinci mohou slyšet andělské kúry a vnímat zlatistý šelest jejich křídel, na kterých se snáší k lidské duši milost a požehnání. Nejčastěji je tento obraz vidět u modlícího se člověka, kterému, pokud je skutečně ponořen do svého nitra a obrací se k Bohu, krouží vysoko nad hlavou několikero andělských bytostí. Je to velice krásný pohled, navíc přítomnost a krouživý pohyb andělů doslova rozechvívá celé okolí a naplňuje i ostatní pocitem povznesené radosti a blaženosti.

Andělé se také na rozdíl od lidských bytostí nikdy neinkarnují do pozemského světa, neboť k tomu nemají patřičný genetický potenciál. To je v současné době sice těžko prokazatelný fakt, nicméně je pravdou, že celé stvoření se všemi v něm pohybujícími se bytostmi, má svůj vlastní genetický systém. Podobně jako tady na Zemi, kdy už vědci přišli na to, co je ukryto v chromozomech, je i celé Boží stvoření založeno na podobném principu. V této oblasti ale existují určité rozdíly v tom smyslu, že ne všechny postavy a útvary, které člověk může ve stvoření potkat, mají vlastní genetické uspořádání. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že zde existuje okruh bytostí s vlastním, osobitým genetickým základem, které se pak v tomto vzorci trvale vyvíjejí, a k těmto patří i člověk, a pak skupina, jejíž podstata vychází spíše z nějakého kolektivního genetického systému, ze kterého se pak v obměnách vynořují různorodé formy, a po určité době se následně zase ponořují zpět do svého genetického základu, odkud původně vzešly.

Komplexní genetický základ člověka je tedy položen na systému dvanácti čaker, který tvoří jakousi páteřní osu celé jeho bytosti. Zde je ale třeba si uvědomit, že toto uspořádání by ještě nemohlo stát ve stvoření jen tak samo o sobě a brát si z nějakých svých vlastních zdrojů veškerou potřebnou energii a také nacházet samo v sobě prvek absolutního Řádu, v rámci kterého se může jedině vyvíjet. K tomu slouží právě ony dva výše zmíněné celky, kdy životní matrice představuje jakousi hlavní podporující energetickou síť, k níž je člověk se svým genetickým základem připojen, respektive do které se zrozuje, a jako hlavní je zde pak naše duchovní srdce, které nám dává onen prvotní podnět k tomu, abychom se vlastně vůbec začali na základě univerzální životní matrice a ve svém vlastním genetickém systému nějak vyvíjet. A proto je také toto duchovní srdce naším prvotním zdrojem vědomí, a z něj i vycházejí impulzy k veškerému našemu životního pohybu.

Samo o sobě však naše duchovní srdce, naše zformované vědomí, neleží v nějakém časoprostoru, byť nebeských kvalit, ale přebývá v „oblastech“ mimo úrovně veškerých stvořených světů a i za hranicí životní matrice. V této sféře čistého Božího Světla neplatí žádný nám známý pojem času nebo prostoru a není zde ani nějaká pochybnost či nedokonalost. Přijít sem znamená dostat se opravdu do nebe a tato touha je vůbec základní motivací každého lidského ducha (i když tady na Zemi budou někteří tvrdit, že o ničem takovém nevědí a tudíž to ani nemůže existovat). Nelze přitom ale říci, že zde se v člověku probudí nějaká boží jiskra nebo že se v něm aktivuje boží vědomí. To sice proklamují mnozí, ale ani jeden z těch, kdo tento stav byť jen na okamžik opravdu zažili. Absolutní blaho, které zde lze vnímat, vypovídá spíše o tom, že naše duchovní srdce může v plnosti přijímat Boží vyzařování, aniž je ovšem schopno pojmout cokoliv ze samotné podstaty Boha. Zde naopak připadne lidské duši až zázračné, jak i při své malinkosti toho může tolik z živoucího Světla procítit, jak se může povznášet v jeho záři a ještě přitom vidět kolem sebe nikde nekončící oblast působnosti tohoto zlatého Světla. Poměr člověka k Bohu je zde naprosto jasný, lidské duši v prožitku i zřejmý, a v otázce skutečné Všemohoucnosti a Vševědoucnosti tu nepanují žádné dohady a ani mylné představy.

V návaznosti na tuto popsanou oblast, v níž je ukotveno naše duchovní srdce, pak můžeme prostoupit k živoucí matrici, která slouží jako dokonalé informačně-energetické zázemí pro vývoj našeho ducha. Středem tohoto systému přitom prochází spojení lidské duše s jejím duchovním srdcem ve formě zlaté nitky, která je vůbec tou nejpevnější součástí celého lidského pole. Je jakýmsi středobodem, k němuž navazují další dva základní prvky, které představují principy protipólů této životní matrice. Tato matriční platforma totiž funguje v režimu jin-jang, to znamená, že je v trvalém kmitu, jinak by ani nemohla být živoucí matricí pro jakýkoliv vývoj v ní. Zůstaneme-li pak u samotného lidského ducha, pak jeho cesta a vývoj spočívá v trvalém úsilí dosáhnout absolutních hodnot jednotlivých oddílů této matrice a sladit s nimi v dokonalosti svůj vlastní systém čaker, včetně těch nejvyšších. A teprve v okamžiku, kdy tohoto lidský duch dosáhne, můžeme mluvit o tom, že vlastně ukončil celý svůj vývoj. Je to stav absolutní synchronicity lidského ducha s touto životní matricí, která představuje vyšší Řád a která je ve své podstatě vlastně projevem a oblastí působení Ducha Věčnosti. Přitom v okamžiku, kdy duše člověka obsáhne v plnosti hodnot této matrice, může ji už i opustit a skrze onu zmíněnou zlatou nitku se spojit nebo lépe řečeno navrátit do svého původního domova, do věčného ráje.

Inkarnace do pozemské sféry

Systém aury a jednotlivých čaker lze charakterizovat jednak při pohledu na jednotlivá aurická těla, a jednak také skrze principy, na základě kterých se vůbec celý náš energetický systém vyvíjí. Zde musíme začít od prvopočátku, tj. od nejvyšších čaker, abychom vůbec pochopili, jakým způsobem se vytváří naše bytost jako celek. To znamená od okamžiku, kdy se aktivovalo vědomí našeho duchovního srdce, které na základě propojení se s životní matricí začalo rozvíjet svá individuální aurická těla. K podrobnější charakteristice jednotlivých úrovní se ještě vrátíme později, pro tuto chvíli si uděláme pouze jakýsi základní přehled o průběhu samotné inkarnace. Celý tento proces ve skutečnosti pracuje na základě programů, mezi nimiž existují mnohá propojení a návaznosti.

Pro okruh našich dvou nejvyšších čaker, tj. dvanácté a jedenácté, platí, že programy, které se zde aktivují, jsou nastaveny tak, že k jejich plnému rozvoji není třeba samotné pozemské inkarnace ve smyslu nutnosti nějak navýšit jejich potenciál. V této úrovni je vědomí člověka plně v propojení s nejvyššími bytostmi, s nimiž zde může komunikovat, a na základě této osobní interakce i rozvíjet svá vlastní duchovní těla. Potřeba získat další zkušenosti i z jiných sfér se objevuje až v úrovni desáté čakry, kde už se v programu vývoje člověka objevují oblasti jak vyšších duchovních úrovní, tak i těch nižších, hmotných. V tom se právě lišíme od andělských bytostí, které do naší pozemské úrovně sice také mohou sestupovat, ovšem podstatně jiným způsobem než samotný člověk. Rozdíl je v jinak zformovaném vědomí, které nám dává každému jinou možnost pohybu a odlišným způsobem také nastavuje podmínky pro interakci s daným prostředím. Je to pravděpodobně dáno jiným propojením člověka a andělů s onou životní matricí vyššího Řádu, kdy pro náš vývoj platí poněkud jiná pravidla.

Popsala bych to asi tak, že od úrovně desáté čakry si lidská duše začíná uvědomovat, že k tomu, aby dosáhla plného potenciálu, uloženého v našich genech, potřebuje určitý pohyb a pobyt v takových úrovních, které tento její rozvoj na základě specifických podmínek umožní. Lidská duše to v této úrovni cítí tak, že má sice už krásné a dokonalé tělo, ale k tomu, aby jej mohla plně používat a podílet se i na užitečné práci ve stvoření, potřebuje ještě získat nějaký prožitek, který ji vlastně naučí, jak tuto svoji tělesnou formu ovládat. Potřebuje jednoduše zkušenosti. A na rozdíl od bytostí andělů může člověk získat tyto nezbytné zkušenosti pouze větší mírou individualizace. S procesem individualizace totiž souvisí přechod lidské duše do takových úrovní, kde si tato pak musí začít pokládat mnohé otázky, které by ji ve vyšších sférách vůbec ani nenapadlo si klást. A s tímto kladením otázek následně souvisí hledání odpovědí, respektive snaha poznat mechanismy, které mohou člověku tyto žádané odpovědi přinést. Někomu se to možná zdá být příliš složité a může se ptát, proč třeba andělé tuto cestu absolvovat nemusí a mohou se pohybovat po stvoření volnějším způsobem. Osobně se domnívám, že to souvisí vůbec se samotným postavením člověka v rámci celého stvoření jako bytosti, která jednak v sobě nese světlo všech frekvenčních pásem duchovních kvalit a jednak, a to je to hlavní, je lidský jedinec schopen tyto jednotlivé frekvence v dané úrovni aktivovat skrze svoji samotnou přítomnost v ní. Toto podle mne andělé neumí, respektive to prostě nemají „v popisu práce“.

Programy, aktivující se v desáté úrovni, vedou naši bytost k dosažení jednoho hlavního cíle, a tím je schopnost pojmenovat a v plnosti obsáhnout některý z mnoha aspektů, jakým může lidská duše poznávat a přijímat Boží Jsoucnost. S tím pak úzce souvisí devátá a osmá úroveň, což je sféra Avatarů, a vyzařujících symbolů, z nichž mnohé přebírají v následující fázi svého vývoje náboženská uskupení, formující tu kterou pozemskou civilizaci. Jedná se o takové postavy a symbolické prvky, která mají pomoci podporovat lidský potenciál v pohybu směrem vzhůru, do spojení s vyššími duchovními sférami. Jsou zde symboly z dávných časů, ale není tu například křesťanský kříž se svými typickými nesourodými rameny. Oproti tomu jsou tu ale písmena a obrazce, které kreslil Ježíš do písku na břehu Galilejského jezera.

Sestoupení duše k sedmé úrovni už znamená přiblížení se k zásadnímu přechodu do úplně jiného režimu, charakteristického právě onou výše zmíněnou individualizací. V této fázi vývoje už má duše člověka připravený inkarnační plán, k jehož sestavení došlo ve vyšších úrovních jeho bytosti. Neznamená to přitom, že si duše prostě jenom tak pomyslí „to či ono bych mohla vyzkoušet a pak uvidíme“. Celý program inkarnace se svým způsobem doslova „načte“ do pracovního plánu duše, včetně požadovaných výsledků. I když nám se pak tady na Zemi může občas zdát, že vůbec nevíme, kam vlastně směřujeme, a čeho bychom chtěli a mohli jednou v budoucnu dosáhnout. Důležité je, že naše duše tento plán zná a že už hned v první inkarnaci jsme někde z hloubi srdce tímto připraveným programem vedeni. V pozdější fázi vývoje si to začíná člověk i uvědomovat, že v jeho nitru pořád běží určitá linie nějakého příběhu, která ho v podstatě v každé jeho inkarnaci přivádí do specifických situací, k setkání s vybranými lidmi, a na které jsou mu také kladeny do cesty zkoušky, jež mu mají posloužit k lepšímu uvědomění si smyslu celého tohoto procesu. Ve vyspělejší fázi duševního vývoje, kdy překročí člověk určitou stanovenou hranici, dochází k postupnému otevírání jeho jednotlivých minulých životů a s tím se lidská duše může nejenom poučit a uvědomit si smysl svého snažení, ale zároveň zde dojde i k výraznému zrychlení a zintenzivnění vývoje. Což neznamená, že to pak má takový člověk jednodušší, to spíše naopak. Tímto okamžikem se zvýší nároky na něj především ve smyslu jeho zodpovědnosti vůči sobě i okolí, jsou mu také méně „tolerovány“ určité chyby, a celkově je tento stav náročnější na udržení si duševního klidu a fyzické pohody.

Inkarnační plán duše také nevzniká jen tak sám o sobě, bez nějaké návaznosti na celkové dění ve stvoření. O tom nás informuje už kniha Genesis, kdy Bůh stvořil nejprve hmotný svět a člověka teprve až šestého dne. Odění, tzn. potřebné aurické obaly pro pohyb v hmotném světě, dostane lidská duše dokonce ještě o něco později. To probíhá podle mne tak, že po aktivaci sedmé čakry, která je něco jako hlavní vstup do hmotné inkarnace, pracuje už duše pod vedením svých průvodců sama se svým osobním plánem. V jednotlivých úrovních od shora dolů se dostává do interakce s informačním polem každé této úrovně, a to až do toho okamžiku, než duše narazí na nejpříhodnější konstelaci pro svůj potřebný vývoj. V tu chvíli se duše uchytí v tomto bodě, jeho souřadnice si doslova načte do svého inkarnačního programu a pak pokračuje dále do vyhledávání dalšího podobného místa, ovšem už v o něco nižší inkarnační rovině. Tímto způsobem prochází duše všechny úrovně, v nichž se postupně seznamuje s prostředím, do něhož se později v hmotném těle zrodí, a které bude mít vliv na její celkový fyzický, duševní i duchovní vývoj. To vše až do okamžiku fyzického početí, kdy už musí mít lidská duše celkový plán inkarnace připravený, a to včetně předpokládaného tvaru svého pozemského těla.

Samotné biologické početí hmotného těla je proces dostatečně známý, proto k němu pouze doplníme další méně známé informace. Zde se můžeme odrazit od úplného počátku vzniku vesmíru, který vědci označují jako Velký třesk. Tento pojem zná asi většina lidí, nicméně možná ne tak úplně každý si pod tímto souslovím představí obraz skutečného dění a hlavně okolnosti jeho vzniku. Přitom k tomu, aby se vůbec nějaký třesk uskutečnil, musí přece být nejprve aktivovány patřičné základní veličiny. Zde je proto třeba uvést, že jakýkoliv počátek života, tzn. objevení se světla podle biblického „Budiž světlo…“, vzniká v okamžiku střetnutí souřadnic dvou navzájem od sebe polarizovaných polí, nesoucích v sobě matriční informace o veškerých možných formách budoucího života. A tento proces se objevuje a stále opakuje v celém stvoření, technologicky v nezměněné formě, pouze s rozdílnými parametry dvou setkávajících se polarit. Je to vůbec základní předpoklad pro vznik vědomého života, kdy se nejprve polarizuje působením Vyšší síly původní jednotná forma, která je následně v tomto stavu ponořena do nových, jí dosud neznámých podmínek, aby se pak vlastním úsilím a poznáním dostala do stavu opětovné jednoty. S tím výsledkem, že během tohoto procesu dochází k nárůstu vnitřního potenciálu dané bytosti a stejně tak i míry jejího sebeuvědomění.

V rovině fyzické nesou informaci a potenciál těchto dvou odlišných polarizovaných polí potřebných k početí, ženské a mužské pohlavní buňky, respektive jejich chromozomy. A velmi podobně jako tomu bylo před Velkým třeskem, kdy se k sobě musely nejprve přiblížit dvě polarizovaná pole, nabrat během této cesty veškerou svoji sílu a pak se protnout v těch nejvhodnějších souřadnicích, tak se i v lidském těle odehrává podobný proces, kdy mužská i ženská buňka musí nejprve na své cestě dozrávání postupně nabrat sílu, zaktivovat veškerý svůj skrytý potenciál a pak se i nastavit do nejvhodnější konstelace pro početí. Přičemž právě to, jakou sílu a charakter nabraly na své cestě zrání pohlavní buňky a v jakých souřadnicích se pak střetnou, rozhoduje nejen o aktivaci těch kterých genů v počatém zárodku, ale zároveň se touto cestou předávají i mnohem hlubší informace, například ty o rodové karmě. Samotná jasnost a síla „třesku“ při průběhu tohoto biologického děje, ve smyslu čistoty nebo možné zátěže obou setkávajících se rodičovských informačních polí, vytváří už v prvopočátku jistou projekci budoucího osudu daného jedince. Proto také mohou někteří věštci už na počátku života člověka částečně vědět, jaké bude nejen jeho biologické zdraví, ale do jisté míry si mohou přečíst i jeho osud a to právě v těch uzlech, kde se v inkarnačním plánu člověka protnulo informační pole matky a otce dotyčného jedince. O tom však, jaký bude nakonec skutečný osud takového člověka, rozhoduje především on sám na základě svého vlastního úsilí a touhy naplnit co nejlépe nejen vlastní život, ale stejně tak i zkvalitnit a pozvednout místo, do něhož se zrodil.