Arménie, země zaslíbená

   Na začátku dubna roku 2026 jsme si s přáteli splnili náš velký sen a vydali se na jeden týden do země pod horou Ararat – do Arménie. Naše putování touto zemí bylo více než úžasné a všem, kdo mají stejný sen jako my, bychom doporučili Arménii navštívit. Není přitom asi nutné vidět všechny kostely a památky, ale strávit několik dnů a nocí s pohledem na biblickou horu Ararat přinese každému poutníkovi opravdu mimořádné zážitky.

   Do Arménie jsme se vydali samozřejmě letecky a tentokrát jsme zvolili společnost Austrian Airlines, nicméně dají se koupit i letenky levnější, například u Wizz Air. Ubytování jsem vybírala na Booking.com, platili jsme každý asi 5 000 Kč, a to i se snídaní, a byli jsme s ním moc spokojeni. Skvělí byli hlavně naši domácí, po pár dnech s nimi už jsem se necítila ani jako turistka na dovolené, ale jako rodinná přítelkyně na návštěvě u blízkých. Za zapůjčení auta jsme platili cenu obvyklou u běžných půjčoven jinde v Evropě, nicméně pohonné hmoty jsou v Arménii díky úzké spolupráci s Ruskem poměrně levné. Stejně tak jsou zde levnější potraviny, včetně pokrmů v restauracích a v památkách se buď nevybírá vstupné vůbec, nebo se pohybuje v řádu desítek korun. Píšu to vše proto, že jsem až dosud nepochopila, proč jsou ceny za zájezdy do Arménie tak drahé. My jsme za celý týden zaplatili každý asi tak polovinu této částky, a to jsme se necítili jakkoliv ochuzeni oproti klasickému zájezdu s nějakou cestovkou. Spíše naopak.

   Mnoho lidi se nás ptalo na bezpečnost v Arménii, respektive vůbec v tomto regionu. Arménie sousedí s Íránem, kde právě probíhá válečný konflikt, a specifický je i Náhorní Karabach. Tímto směrem jsme se ale my vůbec nevydali a jediný náš kontakt s Íránem představovaly skvělé pomeranče a další zboží, které do Arménie skrze otevřenou hranici s Íránem stále putuje. Nechci tím přitom nějak zlehčovat celou situaci v regionu a tvrdit, že se zde nemůže turistům něco stát. Tohle si musí zvážit každý sám za sebe, ale já osobně, a myslím že i ostatní z výpravy, jsem se v Arménii cítila naprosto bezpečně, na rozdíl třeba od některých měst v západní Evropě.

   Turistické příručky zmiňují i jedovaté hady a možné nákazy jako je třeba žloutenka nebo TBC. Co se plazů týká, je dobré dávat pozor, kam člověk šlape, a jako ochranu před nákazou dle svého vlastního uvážení zvolit případně i nějakou vakcinaci před odletem. Já osobně jsem vystačila s očkováním, které mám už absolvované v rámci své profese. Spíše jsem se obávala nějaké alimentární infekce, ale všechno, co jsme v Arménii snědli a vypili, bylo bez následků, a to jsme jedli i čerstvé sýry z farem. Ale opět musím doporučit každému, aby sám zvážil možná rizika. Já se vždy spoléhám na svou vlastní intuici a vybírám si pečlivě, z jakého talíře nebo z čího poháru se kde napiji.

   Specifickou záležitostí je v Arménii místní doprava. V tomto bodě musím napsat, že jízda po arménských cestách může být poněkud adrenalinovou záležitostí. Už samotný vozový park je naprosto neuvěřitelný, na silnicích potkáte nové Tesly, v Jerevanu nás míjely Cybertrucky, ale na druhou stranu zde jezdí řada obyvatel v naprostých šrotech. Lady a Nivy staré 50 let, často bez značek nebo nárazníků dokazují, že v Arménii nějaké STK prostě neexistují. Stejně tak je specifická jízda Arménů. Manžel se asi musel v určitých okamžicích převtělit do jerevanského taxikáře, jinak si totiž neumím vysvětlit, jak jsme mohli absolvovat provoz na arménských cestách, a přitom vrátit půjčené auto bez jediného škrábnutí. Pravidla silničního provozu tu platí tak nějak okrajově, a kromě toho, že musíte hlídat reakce řidičů jezdících bez pravidel, jsou navíc mnohé arménské silnice plné katastrofálních děr. A to i v blízkém okolí Jerevanu, nikoliv snad až někde vysoko v horách. Velmi neočekávaná pak byla situace, kdy nás při průjezdu jedné vesnice míjelo velké SUV, které řídil asi tak desetiletý chlapec. Později jsme se dozvěděli, že kluci v Arménii začínají zkoušet jezdit autem už tak kolem sedmi let. Takže jsem manžela uklidnila, že nás v tom SUV vlastně míjel už vyježděný řidič, a nebylo třeba se něčeho obávat 😊.

   Poslední informací je způsob komunikace při putování po arménské krajině. Arméni jsou velmi vřelí a ochotni vám jakkoliv pomoci při shánění potřebných informací nebo nějakých konkrétních cílů. Domluvíte se zde anglicky ve většině měst a u významných památek, rusky se pak domluvíte snad úplně všude. A v případě nouze si lze také porozumět i gesty, prostě obyčejně „po lidsku“, protože většina Arménů má skutečně vřelou a pohostinnou povahu. Soulad je pak o to větší, umíte-li tančit, zpívat a pít víno tak, jak je zvykem u nás doma, na jižní Moravě. To si pak s arménskými lidmi rozumíte opravdu dokonale 😊.

   Na arménské půdě jsme přistáli prvního dubna v brzkých ranních hodinách. Po převzetí auta jsme raději ještě vyčkali na východ slunce a pak teprve jsme se vydali směrem k našemu ubytování ve vesničce Karbi. Domácí už nás čekali s bohatou snídaní na stole, a přestože jsme byli po letu unaveni, vyrazili jsme alespoň do blízkého okolí na prohlídku prvních památek. Jen pár kilometrů od nás se nacházely kláštery Hovhannavank a Saghmosavank, podobné svou architekturou a umístěním na okraji strmé rokle. Nejstarší část prvního z uvedených klášterů pochází už z pátého století a podobného stáří je i řada jiných církevních svatostánků v Arménii. Na stavbu většiny chrámů byl použit kámen těžený v okolních horách a jejich nejčastější výzdobou jsou obrazy a symboly vetknuté do překrásných chačkarů.

   Kombinace zasněžených vrcholků hor, kamenných chrámů, modré oblohy a zářícího slunce vytvářely v jarním počasí, kdy jsme do Arménie přijely, nádherné obrazy, které jsme si opravdu užívali plnými doušky. Navíc v době našeho pobytu slavili Arméni Velikonoce, a tak jsme se míjeli na posvátných místech více s místními poutníky než s davy hlučných turistů. To platilo i pro katedrálu ve Zvartnoci, která leží blízko jerevanského letiště a jejíž ruiny orámované masívem biblického Araratu určitě také stojí za návštěvu.

   Jedním z nejikoničtějších a historicky nejvýznamnějších chrámů Arménie je Chor Virap, ležící na planině Ararat na vyvýšeném pahorku. Magická hora nesoucí stejné jméno se tyčí ve vzdálenosti pouhých 33 kilometrů a za jasného počasí se zdá, že je ještě blíže k vašim zrakům. Chor Virap znamená v překladu „temná kobka“ a toto jméno klášter získal za krále Trdata III., který zde na přelomu 3. a 4. století dlouhých 12 let věznil sv. Řehoře Osvětitele. Světec byl nakonec ze svého zajetí propuštěn, když vyléčil nemocného krále, a stal se zakladatelem křesťanské tradice v tehdejším arménském království. Historicky se tato skutečnost datuje do let 301–314 n.l.

   Zhruba 80 km jízdy od Chor Virapu směrem na východ leží další významný klášter Noravank. I my jsme k němu měli původně zamířeno, ale nakonec jsem vybrala jako další cíl naší cesty pozůstatky pevnosti Erebuni, což bylo původní hlavní město, které se postupem času přetavilo v současný Jerevan. Vyvýšenina nad arménskou metropolí patří k vůbec nejstarším osídleným místům na světě a nám trochu připomínala starověký Knossos na Krétě, včetně pozůstatků zajímavých barevných fresek.

   Poslední místo, které jsme ještě ve čtvrtek stihli navštívit, byl památník obětem arménské genocidy. Považovala jsem to za samozřejmou slušnost, zastavit se zde při naší návštěvě Arménie a vyjádřit tím sounáležitost těm, kdo přišli během hrůz genocidy o svoje blízké. Je velmi pravděpodobné, že kdykoliv mezi kamenné desky památníku vstoupíte, potkáte někoho z těch, kterých se tato tragédie osobně dotkla a kteří se přišli k věčně hořícímu plameni pomodlit a položit zde květiny. Jejich nevyřčená slova a polknuté slzy zde získávají na síle a stávají se mementem pro všechny, kdo považují dar života za posvátný a nedotknutelný, aby byli vždy připraveni jej bránit.

   Třetí den našeho pobytu jsme vyrazili k Sevanu, který patří mezi nejvýše položená jezera na světě (1900 m n. m.). K jeho břehům přijíždí řada Arménů především v horkých letních měsících, aby unikli z rozpálených měst, ale mnohé turisty zde potkáte i na jaře či během podzimu. Lákají je kromě samotného Sevanu i chrámy, které byly kdysi vybudovány na jeho březích. Klášter Sevanavank patří mezi nejnavštěvovanější památky v Arménii, a proto je jeho okolí i více poznamenáno turismem. Přesto je to místo, které stojí za to navštívit, stejně jako další chrám, vzdálený asi 30 km podél břehů jezera. Jedná se o malý klášter Hayravank, sám staletý ve svých zdech, a navíc obklopený řadou zajímavých chačkarů.

   Specifickým místem, kde lze shlédnout velké množství těchto kamenných uměleckých děl, je pole chačkarů ve vesnici Noratus. Od kláštera Hayravank je vzdálené necelých 10 kilometrů, a především jeho starší část je určitě moc zajímavá. U vstupu sedí některá z místních žen, která vám bude nabízet prohlídku a odborný výklad. Pravda je taková, že řada z těch nejzajímavějších chačkarů na sobě měla původně kódy, které ozřejmovaly jejich původ, ale místní je z kamenů sundávají. Upevňují tak tradici místního turismu a snaží se vydělat si nějaký ten dram vlastním průvodcovstvím, což je vzhledem k malé možnosti jiného výdělku v těchto končinách asi i trochu pochopitelné a omluvitelné. My jsme si nakonec kamenné pole chačkarů prošli sami a stejnou trasou kolem Sevanského jezera jsme se pak vraceli zpět do Jerevanu. Měli jsme za sebou krásný výlet, který jsme si opravdu užili včetně skvělého oběda v místní fantastické restauraci s výhledem na jezerní hladinu.

   Sobota byl jediný den, kdy nám v Arménii pršelo, a proto jsme se vypravili do věhlasného muzea Matenadaranu, což znamená v překladu „knihovna“, v němž jsou vystaveny nejstarší arménské rukopisy. Mezi největší poklady muzea patří evangelia psaná před tisícovkou let, a na jedno z nejstarších, Vahamorovo evangelium ze 7. století, skládají od roku 1991 přísahu nově zvolení prezidenti Arménie. My jsme zde mezi jinými skvosty nalezli i originální rukopis Mikuláše Koperníka a mnohé z knih, do kterých jsme nahlíželi, měly i překrásnou uměleckou vazbu. Muzeum Matenadaran bychom určitě doporučili všem navštívit, je to skutečně mimořádné místo s velkým duchovním přesahem.

   Sobotní odpoledne už bylo bez oblačnosti, a tak jsme se přesunuli do městečka Vagaršapatu, které se nachází poblíž Jerevanu. Jeho dřívější název, dodnes používaný, je Ečmiadzin a sídlí zde Arménská katolická církev v čele s patriarchou. Svým charakterem je blízká církvi pravoslavné, liší se ovšem uznáním monofyzitismu (Ježíš zde má pouze božskou podstatu). Rozdíl je i v časování různých svátků, například Velikonoce zde probíhaly ve stejné době jako u nás doma.

   Na rozdíl od ostatních kostelů a klášterů, které mají víceméně prostou výzdobu, je katedrála v Ečmiadzinu velmi krásně vyzdobená, i když se jedná o jiné umění, než na jaké jsme zvyklí z našich chrámů. Vnímavý člověk zde cítí mimořádnou duchovní energii vznášející se v prostoru, která je ještě umocněna pokladem, jenž se ukrývá ve vnitřních prostorách katedrály. Jedná se o soubor vzácných relikvií, mezi nimiž je uloženo i tzv. „svaté kopí“, jedno ze tří, které jsou ve světě připisovány římskému setníkovi Longinovi. My jsme se na poklad byli podívat poslední den našeho pobytu, zmíním se o něm proto až na samotném konci článku.

   V rámci návštěvy Ečmiadzinu bychom kromě samotné katedrály doporučili navštívit i další dva prastaré chrámy, které jsou zasvěceny svaté Ripsimě a svaté Gajané. Dvě ženy, dvě mučednice, které přišly do Arménie ve 3. století a pro křesťanskou víru byly ochotné obětovat i svůj život. Jejich duše odešla k Bohu v místech, kde dnes stojí výše uvedené kostely, a oba chrámy mají skutečně velmi silnou duchovní vibraci.

   Velikonoční neděle v letošním roce připadla na pátý duben a my jsme tento den jeli do jednoho z nejstarších křesťanských chrámů na světě, do arménského Geghardu. Název kláštera je odvozen od svatého kopí, o němž se traduje, že zde bylo dlouhou dobu uchováváno. Křesťanský svatostánek založil někdy na začátku 4. století Řehoř Osvětitel, a už samotný pohled na klášter, umístěný v průrvě horského masivu, je dechberoucí. Na jaře zde navíc nepotkáte mnoho turistů, nás obklopovali víceméně jenom arménští poutníci, kteří přicházeli na bohoslužbu.

   Klášter samotný má mimořádnou duchovní energii, osobně jsem ho vnímala jako nejsilněji vyzařující místo v Arménii. Zatímco v hlavním kostele probíhala bohoslužba, já jsem poodešla do jednoho z postranních kostelů, kde jsem byla chvilkama úplně sama. V průběhu modliteb jsem si uvědomila, že se v prostoru objevují jakési prostupy do jiných sfér v podobě různě velkých spirál s odlišnou frekvencí. Je to pravděpodobně jev, který se vyskytuje na většině tzv. promodlených míst a dává příležitost příchozím poutníkům, aby se snáze dostali do jiných úrovní duše. Po spirále vzhůru stoupá modlitba dotyčného člověka a pokud se jeho duše napojí do duchovních úrovní, začnou se skrze tuto světelnou cestu snášet k lidské duši jakési třpytivé částečky, které ulpívají na jeho auře. Takto „upravená“ aura pak působí na duši člověka i dlouho poté, co už toto místo opustil, a dokonce může dojít i k významným změnám v životě člověka, pokud byl ve svých modlitbách upřímný.

   Klášter Geghard je dobře dostupný, leží nedaleko od Jerevanu, navíc k němu vedou docela slušné cesty. V blízkosti chrámu pak může turista ochutnat chléb lavaš, pečený přímo v autentické peci, umístěné hluboko v zemi. My jsme v jednom takovém stavení ochutnali všechno, co právě ten den nabízeli, konkrétně horký chléb, čerstvý sýr, jarní byliny a sladký koláč s černým čajem. Byl to jeden z našich nejlepších gurmánských zážitků, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.

   Cestou zpět do ubytování jsme ještě zastavili u proslulého Garni, jediné památky z doby římské říše, která se na území Arménie nachází. Chrám trochu připomíná Pantheon a je umístěn ve velmi pěkném prostředí. Vzhledem k zájmu turistů je zde ovšem docela rušno, a to jsme památku navštívili na začátku sezóny. Osobně mám navíc dojem, že i když se po stránce historické jedná o skutečně vzácnou památku, nemají takové stavby vyzařování, jaké je charakteristické pro křesťanské chrámy. Obdivujeme architekturu či starobylost pozůstatků předchozí civilizace, ale nespojujeme se již s jejím vybledlým obrazem. Na rozdíl od památek křesťanských, kde toužíme zachytit jakékoliv duchovní stopy, které nás spojují s minulostí, přítomností i společnou budoucností.

   Na pondělní dopoledne se mi povedlo domluvit prohlídku firmy Megerian, která se už více než sto let zabývá ruční výrobou vysoce kvalitních arménských koberců. V jejich jerevanské továrně můžete v rámci prohlídky nahlédnout přímo pod ruce tkadlen, které trpělivě uzlík za uzlem vytváří překrásné vlněné koberce, barvené pouze přírodními látkami, často se složitými geometrickými vzory. Navíc se v továrně nachází i muzeum vzácných kusů koberců, jejichž stáří se pohybuje v řádu stovek let a které se také ve zdejších prostorách renovují. Famózní je i místní kavárna s restaurací, kde můžete ochutnat vynikající arménskou kuchyni anebo si prostě jen dopřát malý šálek kávy. Celý komplex této malé továrny určitě stojí za vidění, zvláště pokud obdivujete um a dovednost ruční práce a zpracování čistě přírodních materiálů.

   Téhož dne jsme ještě v odpoledních hodinách prošli celou tržnici Vernissage, kterou doporučuje navštívit řada průvodců. Já osobně jsem na ní nic až tak mimořádného neviděla, většina produktů je zaměřena na turisty a má tudíž docela komerční charakter. Mnohem lepší suvenýry můžete najít na místních bleších trzích, kde se nabízejí opravdu autentické artefakty. Jenom po jejich návštěvě budete řešit praktickou otázku, jak všechny tyto skvělé suvenýry nacpete do kufru, zvláště když v něm potřebujete mít ještě prostor na několik láhví arménského koňaku.

   Poslední den našeho pobytu v Arménii jsme se vrátili do Ečmiadzinu, kde jsme měli domluvenu prohlídku muzea vzácných relikvií v hlavní katedrále. Muzeum není příliš veliké, nejvzácnější předměty se nachází v jedné místnosti, ale určitě stojí za to se zde zastavit. Kromě hlavní relikvie, kterou představuje tzv. „svaté kopí“, je zde vystaveno i dřevo z Noemovy archy a ostatky různých světců. V otázce pravosti vystavovaných předmětů lze vědecky doložit stáří artefaktů, například dřevo z biblické archy má skutečně několik tisíc let. A vhledem do jiné úrovně lze potvrdit, že vystavované předměty mají skutečně silně vyzařující energii. Pokud by vnímavý a citlivý člověk zůstal po delší dobu v muzeu úplně sám, začal by vidět jednotlivé živé obrazy, které se vztahují k relikviím. To je dáno tím, že lidé vysoké duchovní úrovně zanechávají silnou stopu v Akaši a jejich vibrace dosud ulpívají i na některých hmotných předmětech. Takové magické předměty proto stále vysílají živý obraz, jakýsi záznam z Akaši, do kterého může vnímavý člověk nahlédnout.

   Týden v Arménii uplynul rychle a nám přinesl velmi mnoho krásných zážitků. Velkolepé hory, kostely vnořené do skalních stěn a všude kolem překrásné chačkary. Pohostinní lidé, kteří jsou hrdí na svoji minulost, i když k této patří i temné časy genocidy. Společnost, ve které se stále ctí rodinné kořeny a náboženská tradice. Země, kde si budete klást otázky po smyslu svého života a jeho ukotvení. A v neposlední řadě místo, kde se křesťanská víra snoubí s biblickou minulostí a posiluje vděčného poutníka na jeho nekonečné cestě stvořením.

Text:   Alžběta Kováříková

Foto:   Jan Ištvánek, Jiří Kovářík