Beskydské kostely a kapličky

Srpnové léto je ideální čas k tomu, navštívit některé z našich krásných pohoří, a my se s přáteli takto často vydáváme, abychom se nadechli zhluboka čerstvého vzduchu, pokochali se pohledem z vrcholků hor a také si nasbírali něco málo ze zbylých borůvek a pomalu dozrávajících brusinek. Obvykle míříme do Jeseníků, ale letos jsme si naplánovali výlet do Beskyd, ke kterým mám já osobně hluboký vztah. Žili tady kdysi moji předci a názvy, se kterými se zde na rozcestnících potkávám, znám ještě z vyprávění svého dědečka, který se tu uprostřed lesů narodil a vyrostl.

Ubytování jsme si domluvili v penziónu Na faře ve vesničce Bílá, a byli jsme zde velice spokojeni. Čisté a prostorné pokoje, venku zdarma bazén a několikero posezení včetně grilu. A ke snídani bohatá nabídka, která uspokojí i náročné jedlíky. Nevýhodou možná je, že vesnice Bílá je uprostřed údolí, kudy vede celkem vytížená silnice, ale v noci tu byl klid a my jsme přes den stejně vyjížděli do okolí, takže nám to až zase tak moc nevadilo. Navíc je ve vesnici velké sportovní centrum pro děti, včetně lanového parku, a v zimě hosté využívají lyžařský vlek na protilehlé stráni.

www.apartmanynafare.cz/o-nas

Cestou do Bílé jsme se jako první zastavili ve Velkých Karlovicích, to je dnes už poměrně dost vyhlášená turistická obec. Já si celou tuto oblast pamatuji z doby svého dětství, což je dobrých čtyřicet let, a tak jsem při své návštěvě hodně vzpomínala a porovnávala. Moje dcera tomu říká vzpomínky na doby dávno minulé, což v člověku vyvolává pocit, že žil snad už před více než sto padesáti lety. No nic, i s tím je třeba se umět vyrovnat.

Ve Velkých Karlovicích jistě stojí za to navštívit místní dřevěný kostel, stavěný na svou dobu mistrným způsobem, a i přiléhající muzeum lidových umění a řemesel. Nám se zde líbily dřevěné sochy pana Tomáše Dujky, viz ukázka ve fotogalerii. Další malá skrytá galerie, o které moc lidí ale neví, je asi dva kilometry z Velkých Karlovic směrem na Jezerné. Je to moje oblíbené místo, kdykoliv se do Beskyd vypravím, do této galerie alespoň krátce nahlédnu. Autor soch i jeho paní jsou moc příjemní a pohodoví lidé a mám dojem, že podobné typy návštěvníků pak i oni sami přitahují. Můžete se tu potkat opravdu se zajímavými lidmi a je vidět, že bez ohledu na vzdálenost sem přijíždí hlavně takoví, kteří práci manželů Borákových umí ocenit.

www.artborak.cz/index.php?page=galerie.php&typ=vyber

Posilněni obědem jsme si pak zajeli na vrch Soláň, protože i zde je výstava krásných soch pod širým nebem, a uprostřed lesa je potom ještě Valašský ateliér u Hofmanů. To je také moc pěkné místo, otevřeno je pro běžné návštěvníky ale jenom o víkendu. V létě je tu možná také asi dost plno, já jsem tam byla ale letos uprostřed zimy a to mělo také své velké kouzlo. K Hofmanům svého času jezdila zpěvačka Jarmila Šuláková, aby se tu potěšila, nabrala sil, a určitě si také uprostřed klidné přírody se zdejšími majiteli něco popili a zazpívali.

www.kudyznudy.cz/aktivity-a-akce/aktivity/naucna-stezka-solan---galerie-v-prirode.aspx

www.atelier-hofman.cz

Další den ráno jsme se vypravili na Slovensko navštívit poutní místo Turzovka. To je z Bílé asi jen hodina jízdy a vede tam slušná silnice (na rozdíl od následující trasy na Starou Bystrici, kde je cesta hodně rozkopána a bývají tam i veliké zácpy). Jen je zde třeba sledovat spíše silniční ukazatele, než se řídit pokyny z GPS. Kamarád řidič v této mé obvyklé při s navigací upřednostnil raději její návrhy, ovšem po několika málo ujetých kilometrech, kdy mu navigace doporučovala, aby z hlavní cesty odbočil na úzký železný most, kterým by sotva projelo malé osobní auto, jsem si se zadostiučiněním vyslechla spršku nadávek na její nesmyslné povely. No, nerada to říkám, ale zase jsme měla pravdu:-).

Poutní místo Turzovka mne osobně pak velmi překvapilo. Nikdy dříve jsme tam nebyla, a protože jsem poslední dobou slýchala spíše povzdechy nad tím, jak se zdejší svatyně doslova před očima proměňuje z určité své původní prostoty do modernizujícího se chrámu, nebyla jsem si tak úplně jistá, co tady mohu vlastně očekávat. Mohu ale říci, že navštívit Turzovku určitě stojí za to, je to silně vyzařující a léčivé místo, i přes některé aspekty, které stavbu zdejšího kostela doprovázejí.

Malá kaplička, která stojí na místě původního zjevení, je velmi klidný a harmonizující prostor. Uprostřed kaple se točí spirála a citliví lidé si zde mohou vyzkoušet, zda je rychlost jejích otáček synchronní s rychlostí otáček spirály v našich dlaních. Každému z nás se totiž taková malá spirála v dlaních otáčí, a z její rychlosti a pravidelnosti se dá vyčíst i zdravotní stav daného člověka. A nejenom to. V malém měřítku tato spirála podává i obraz naší aury, včetně informací v ní uložených. To je ten důvod, proč uměly dřívější cikánky číst z dlaně člověka jeho osud. Ony přitom nesledovaly ani tak tvar a délku jednotlivých čar, ale uměly spojením se přes tuto točící se spirálu vstoupit do aurického pole člověka, a pak mu přečíst některé události z jeho minulého i budoucího života. Včetně informací o jeho blízkých lidech. Ze zkušenosti vím, že v dlani se nám opravdu zobrazují naše myšlenky, a lze proto poznat, co danému člověku leží v tu chvíli na srdci.

Velký chrám na Turzovce je novodobá stavba a já tyto betonové kostely s moderní výzdobou nemám moc ráda. Chybí mi tu ona starobylost, vyzařování pravého kamene a vznosná krása ikon starých mistrů. A přesto jsem právě uprostřed tohoto svatostánku najednou cítila napojení na jiný chrám, který považuji za energeticky nejsilnější místo, které jsem doposud navštívila, a to jeruzalémský arménský chrám zesnutí Matky Boží u Getsemanské zahrady. I s tím, že se mi tu opět jako tehdy v Jeruzalémě objevil obraz jediného mně známého žijícího člověka, jedné ženy, která tuto nádhernou vibraci na sobě nese. Zvláštní a silný prožitek. Poutní místo Turzovka je doslova promodlené místo, nejlépe je to cítit, když se ocitne člověk v chrámu v podstatě o samotě nebo ve společnosti jen několika stejně naladěných přátel.

Z Turzovky jsme se někdy kolem poledne vydali do Staré Bystrice prohlédnout si místní novodobý orloj. To je pěkná dřevostavba, zajímavým způsobem koncipovaná. Musím ale říci, že pro mne tím pravým orlojem zůstane asi nadále jenom ten pražský, pro svoji magickou pověst a pohnutou historii. Docela nemile nás také překvapilo, že před časem někoho napadlo, sundat z bystrického orloje původní dřevěné sochy světců, a nahradit je jinými, které na sobě mají nalepeny fotografie některých slovenských osobností 20.století. Původní sochy skončily zastrčené na vnitřním ochozu uprostřed orloje, kde je ovšem málokdo najde.

Tento počin nám přišel dosti zvláštní, snad až jako trochu přehnaný projev nacionalismu, který bohužel občas prosakuje skrze slovenskou národní pospolitost. A který do budoucna nemůže přinést této zemi žádný velký užitek. Přitom my Moravané máme k našim sousedům velmi přátelský vztah a i proto by nás opravdu mrzelo, kdyby se naše dva národy od sebe v budoucnu opět nějakým způsobem oddálily, ve smyslu jiného politického a sociálního určení.

Tento den jsme při návratu do penzionu navštívili ještě malý dřevěný kostelík na Grůni. Klíče od něj jsou uloženy v Domě u svatého Josefa, kousek od památky, a po domluvě vás zdejší majitelé kostelíkem rádi provedou. Je to moc pěkný svatostánek, určitě bychom doporučili zajet se k němu podívat, protože je tu krásná atmosféra, podbarvená místní lidovou tradicí. I pro děti mají tyto kostely svoje kouzlo, jsou prostě takové pohádkové, a když si člověk ještě představí závěje sněhu venku, tmu všude vůkol a uvnitř rozžaté svíce, tak se mu také zdá, že se i on přenesl do nějaké lidové pověsti či pohádkového příběhu. Jaká krása se může skrývat v jednoduché prostotě a jakou marnost občas představují některé pompézní církevní stavby.

Třetí den našeho pobytu v Bílé jsme si trochu popojeli do Rožnova pod Radhoštěm, abychom si zde udělali výlet na Pustevny. Většina návštěvníků sem dnes už přijíždí autem anebo se vyveze lanovkou, ale jít nahoru pěšky dává turistovi příležitost, alespoň na chvíli se vyhnout velkému množství lidí, kteří se po zdejším hřebeni procházejí. My jsme tu byli uprostřed týdne, takže množství návštěvníků bylo ještě snesitelné, ale jinak tu asi musí být hlava na hlavě, což je pro klasické milovníky horské turistiky už tak trochu na obtíž. Je ale pravda, že existují i jiné trasy, kde se může člověk kochat krásou Beskyd takřka nerušen, nebo potká jen sobě podobné milovníky ticha a přírodní krásy.

Největší dojem z celého výletu na Radhošť na mne udělal asi ten starý pán, co prodává ve zdejším chrámu vstupenky na prohlídku věže a který se v krásném valašském kroji v pravé poledne zvedl a šel zazpívat do kostela modlitbu Anděl Páně. Musím říci, že mi v té chvíli připadalo, že nás od sebe s tímto starým pánem dělí snad celá staletí a že ten jeho život měl asi mnohem více půvabu, i přes veškeré těžkosti, se kterými se ve svém životě určitě musel potýkat. Hodně jsem v této chvíli vzpomínala na své praprarodiče, kteří celý svůj život prožili ve zdejších horách, a kteří byli asi poslední, kdo se drželi určité pevné rodinné tradice. Pro jejich děti a následně pak mé rodiče, se už hodně z těchto jejich hodnot postupně poztrácelo a to mne s postupem času, čím jsem starší, stále více mrzí. Rozhodla jsem se proto, že se zajedu podívat na hrob mých praprarodičů, protože ačkoliv jsem ani jednoho z nich v dětství nepoznala už osobně, měla jsem najednou při této návštěvě Beskyd pocit, že jsou mi snad nejbližší z celé mé rodiny v tom smyslu, že si oni dva ve svém životě udrželi možná asi největší sounáležitost s bližními svými a i s Pánem Bohem.

Po strmém sestupu z Pusteven jsme měli původně v plánu, zajet si ještě do rožnovského skanzenu, ale nakonec jsme se už vydali na cestu zpět. Vzali jsme to přes místní kozí farmu Zerlina, kde jsme nakoupili několik druhů sýrů a jiných dobrůtek. Ostatně různé sýry a frgály se tu dají v Beskydech koupit takřka na každém kroku. Já bych jako nejlepší vyhodnotila ty z Frenštátu, které se prodávají ve stánku na Pustevnách. Základní čtverka – mák, povidla, hrušky a tvaroh s borůvkami – je víceméně jasná, ostatní náplně jsou už pak takové pokusy s nejistým výsledkem. A zase jsem si tady vzpomněla na svou babičku, která nám tyto veliké koláče kdysi pekla a já jsem to považovala za úplně samozřejmé, jako že přece určitě každá babička peče tak skvělé frgály. No, a teprve až dnes vidím, kolik umu, času a pořádné dávky babičkovské lásky je k tomu potřeba, aby frgály a vůbec všechny ty skvělé buchty chutnaly tak, jak opravdu chutnat mají.

V podvečer téhož dne jsme se ještě domluvili s místní paní průvodkyní, že nám přijde otevřít dřevěný kostel, vedle kterého jsme byli ve vesnici Bílá ubytováni. Je to poměrně velký chrám s krásnou výzdobou a neuvěřitelně šťastným osudem. Původně to byl totiž tento kostel, který si vybrali žháři z Ostravy, že by ho mohli zapálit. Až tady jsme si vyslechli celý ten příběh, ve kterém opravdu nešlo jen o takové nějaké nahodilé lhářství pod vlivem alkoholu, ale že si pachatelé dopředu vybírali z těchto dvou kostelů (v Bílé a v Gutech), který zničí. Svatostánek v Bílé měl to štěstí, že se tam zrovna prováděla nějaká menší rekonstrukce, a přitom někdo z místních ty hošany zahlédl, a z blízkosti kostela je vyhodil. No a tak se tedy rozhodli zapálit raději kostelík v Gutech.

Paní průvodkyně nás nechala dobrou chvíli si kostel v klidu prohlédnout, a jak už jsme to zažili na mnoha jiných místech, ani ona nechtěla vůbec slyšet o nějakém placení za svůj čas a ochotu nás zde provést. Pro takové podobné případy se proto od jistých dob na naše cesty vydáváme zásobeni kvalitním moravským vínem, popřípadě medovinou, abychom se mohli alespoň trochu takovým skvělým lidem revanšovat.

Poslední den našeho pobytu na horách jsme se rozhodli, že nebudeme nijak spěchat domů a že si ještě raději užijeme toulky po místních kopcích. Z Bílé jsme se proto přemístili na Bumbálku a tam jsme se nejprve zašli podívat k jednomu z pramenů Bečvy, ukrytému v lesích, potom jsme vystoupali na rozhlednu u hotelu Súkenická, odkud je krásný pohled na všechny možné světové strany a nakonec jsme se vydali poobědvat na Masarykovu chatu, kde vaří velice dobře. A protože oběd byl opravdu vydatný, prodloužili jsme si výšlap ještě o pár kilometrů k turistické chatě Sněžná, což naše pubertální dcera kvitovala pomalu jako pokus o útok na její zdraví. Prý jakoby těch procházek po zdejších lesech nebylo už i tak více než dost:-).

No, raději jsem to nekomentovala, protože je asi pravda, že k určitým věcem člověk dozraje až postupem času a začne pak jinde vidět krásu a pohodu. Navíc je výsadou mládí, vrhat se do života po hlavě, a moc se neohlížet nazpátek do minulosti. To se až s přibývajícími lety stane člověku přirozeností, že svoji životní cestu začíná porovnávat s osudovými příběhy svých předků a snaží se v nich najít podobné myšlenky a posilující jednotu. Ostatně spojení s předky je i spojením se samotnou zemí, v níž žijeme, neboť i ona si pamatuje, kdo všechno už po jejím povrchu kdy kráčel a jakými skutky se do věčného záznamu běhu světa zapsal. Možná proto se třeba mně osobně stává, že kdykoliv se v místních beskydských vrších ocitnu, přepadne mne vždy náhlá touha, vydat se tu na místa, kterými moji předci také kdysi chodívali, a připadá mi to tu vše velmi blízké, jakoby člověk kráčel s jejich doprovodem a pod ochranou celého rodu. A to je pak zřejmě i důkaz toho, že pokud člověka opravdu nevyžene nějaká krutá a neodvratitelná situace, měl by se raději držet půdy svých předků a země svého národa, protože tam, kde máme svoje rodové kořeny, nacházíme také vždy i tu největší možnou podporu pro náš vlastní život a osudovou cestu. A ten, kdo na taková místa přichází jako host, neřku-li pak člověk, který hledá z nutnosti jinou zemi pro svůj rod, by měl pak velmi respektovat tradici místní půdy, na kterou vstupuje, a vážit si ducha národa, který je ochotný ujmout se ho jako znaveného poutníka. Jiný přístup, drancující a dožadující se pouze výsad, by se totiž se stoprocentní jistotou po určitém čase obrátil nejen proti onomu nevděčnému hostovi, ale z důvodů absence rodových kořenů i proti jeho možným potomkům a následovníkům.

Text: Alžběta Kováříková

Foto: Jan Ištvánek

Tento článek bychom rádi věnovali všem našim slovenským přátelům, se kterými nás toho navždy bude více spojovat, než kolik by mohla kdy zlá vůle rozdělit.