Francie - krajem katedrál a vinných lisů
Na konci našeho minulého vyprávění jsme slibovali, že přineseme obrázky a dojmy i z naší další cesty, při které jsme se chystali navštívit zemi lahodného vína a vznosných gotických katedrál. A protože nám osud přál a náš sen se nám splnil, nabízíme teď malé nahlédnutí do trochu jiné části světa, které snad přinese potěšení všem našim kamarádům a blízkým.
Shrnuto asi v jedné větě by se dalo říci, že pokud kdo cítíte povznesení a obohacení smyslů v místech románských a gotických staveb, pak země francouzská nabízí v tomto směru možnost navštívit neuvěřitelné skvosty, a to nejen po stránce architektonické, ale stejně tak i duchovní a citové. Samotná Francie je přirozeně poměrně velká země a každý její department se poněkud odlišuje ve svém charakteru. Proto také budou naše popsané dojmy jen jakousi osobní záležitostí, kterou lze jistě obohatit i o mnohé další zážitky a prožitky z oné velkolepé francouzské mozaiky.
Na cestu po Francii jsme se tentokrát vydali s cestovní kanceláří Geops tour, kde nám průvodce dělal Honza Flégl, velký milovník všeho francouzského, včetně vína, žen a krásné architektury. Což je vždy tou nejlepší zárukou, že si putování po takové zemi určitě dobře užijete, a vychutnáte si na správném místě a v pravý čas to nejlepší možné.
První naše kroky ve Francii vedly na jednu z pevností, jejímž autorem je slavný Sebastien Vauban. Kromě té a ještě dalších tří desítek staveb, se podílel tento velikán i na mnoha dalších projektech, včetně zavlažovacího systému versaillských zahrad. Jeho život a dílo bylo natolik fenomenální, že zcela po právu patří Vaubanovo jméno mezi ta nejslavnější, a to nejenom v samotné Francii. A i když se jedná spíše o stavby pevnostního charakteru, zcela jistě stojí za to některou z nich při pobytu ve Francii navštívit. Tato jedna konkrétní, která je vybudována ve městě Belfort, je navíc ozdobena sochou Lva od Frederica Bartholdiho, autora věhlasné Sochy Svobody.
https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A9bastien_Le_Prestre_de_Vauban
Tento den jsme ještě navštívili městečko Becanson, a jeho katedrálu sv. Jana, a vesničku Grandfontaine s původní udírnou a zachovalým hospodářstvím z předminulého století. Vzhledem k tomu, že lidé tohoto kraje a Francouzi vůbec milují dobré víno a lahodné pokrmy, opravdu bychom doporučovali se v těchto malebných místech zastavit a obohatit svůj jídelníček o nějakou tu paštičku, syreček, či sklenku dobrého vína. Ani my jsme se tomu nebránili, ba právě naopak. A to ani nemluvím o zdejších trzích, které gurmán nemůže projít, aniž by nepodlehl pokušení. A tak jsme ochutnávali, mlsali a popíjeli, protože i to patří k životu, a zároveň obdivovali místní farmáře a zemědělce. Nejenom samotnou jejich práci, ale vůbec celkový vztah k životu a zemi vůbec. Každé místo, které jsme v tomto kraji projížděli, bylo totiž velmi pěkně upravené, všude spousta květin podobně jako v severní Itálii, a hlavně zde panoval značný pořádek. Žádné takové „uklidím si hlavně svoji zahradu a nepotřebné hodím přes plot sousedovi nebo to odtáhnu večer na kraj lesa“. Nic podobného. Celé vesničky byly opravdu čisté a takové harmonicky souladné. A co mne ještě překvapilo v této zemi bývalých revolucionářů, bylo velké množství křížků a mariánských sošek, stejně jako i kostelíčků, z nichž mnohé vznikly poměrně nedávno. Jednoduché v prostotě a ušetřeny barokní pompéznosti působily v kraji velmi přirozeně, jako určité symboly náboženské ale i sociální tradice. Je ovšem také pravda, že tento kraj byl poměrně ušetřen řádění revolučních vandalů a fanatiků, kteří před několika staletími doslova zdevastovali řadu jiných velkolepých a bohužel dnes už i nenahraditelných památek.
Na závěr prvního dne jsme si ještě prohlédli známou kapli v obci Ronchamp, na jejíž stavbu byl použit moderní beton. A i když tato kaple patří mezi nejvýznačnější architektonické objekty ve Francii, osobně mně moc nezaujala, respektive bych si ji jako místo duchovního rozjímání asi nevybrala. Vrch, na kterém kaple stojí, je přitom krásné poutní místo, plné pokoje a klidu, ale právě na samotné kapli je znát, jak hluboké vědomosti měli na rozdíl od moderních stavitelů autoři původních románských, a hlavně pak gotických staveb. Už jen výběr místa byl pro stavbu velmi důležitý, stejně jako použitý materiál, protože stavitel už od počátku pracoval s prvky, které měly později základní vliv na energii uvnitř i vně chrámu. Beton sám o sobě ideální vlastnosti nemá, ve svém složení v podstatě pohlcuje záření, takže se docela dobře hodí jako materiál na atomový kryt, ale rozhodně ne na duchovní stavbu. A stejně tak i proporce samotného kostela mají velký vliv na možné posílení energetických vln, které daným místem proudí. To lze vnímat právě na gotických chrámech, kde stačí určitá proporční odchylka a už je to na celkové dynamice stavby znát. Ostatně při prohlídce jednotlivých kostelů a katedrál jsme se s manželem a kamarády většinou naprosto shodli, který svatostánek nás nejvíce oslovil ve své celkové harmonii a síle vyzařování.
Druhý den ráno jsme se po krátkém zastavení ve městečku Ornans vydali na malou procházku k prameni řeky Loue. To je malebné místo uprostřed skal, které určité stojí za to, udělat si tam krátkou zastávku (a vytáhnout z košíku paštičky, vínečko a bagetkuJ). Ledová voda pramenící ve skalách zde zásobuje celé široké okolí už několik století, o čemž svědčí i starobylý akvadukt z doby římského osídlení.
Po cestě do Dijonu jsme si ještě prohlédli futuristické městečko Arc et Senans, které se mělo stát příkladným typem prosperujícího hospodářství díky těžbě ve zdejších solných dolech. Plán z doby Ludvíka XV. nicméně jeho tvůrcům nevyšel a dnes je ve zdejším komplexu instalováno několik výstav včetně jedné stálé. Nám se snad nejvíce líbila tvorba haitských výtvarníků a potom ještě vizionářská expozice, která připomínala obrazy ze ságy Pán prstenů. Celkově nás ale tato pamětihodnost moc nezaujala, i když možná někdo jiný by z ní byl třeba nadšený.
V pozdním odpoledni jsme pak dorazili do městečka Dijon, které proslavila hlavně hořčice, ale také perník a místní památky, jejichž výstavbu financovalo hned několik významných burgundských vévodů. V útrobách samotného paláce se kromě pompézních náhrobků skrývá i výstava relikvií a náboženských předmětů z doby 5. – 14. století. Toto místo bychom určitě doporučili navštívit, je zde k vidění spousta skvostů z raného i pozdního středověku, které mají všechny velkou historickou i uměleckou hodnotu. V samotném Dijonu je také hodně kostelů, ostatně jako všude ve Francii, a nás snad nejvíce zaujal kostel sv. Trojice, kde je náhrobek sv. Alžběty, bosé karmelitánky kanonizované teprve v roce 2016. Za sebe přitom musím říci, že toto místo na mně působilo jako silně vyzařující, aniž jsem přitom měla nějaké povědomí, kdo vůbec ona svatořečená dívka byla. Z její kaple proudilo zlaté světlo, jaké není vidět v každém svatostánku, a dokonce ani ne u všech náhrobků a relikvií svatých. V kapli sv. Alžběty byla navíc umístěna kopie obrazu ruského malíře Rubleva „Sv. Trojice“ a další pravoslavnou ikonu Krista jsme našli ještě v druhé boční kapli. Ostatně nebyl to jediný chrám, kde jsme zahlédli některou ze známých pravoslavných ikon. Objevili jsme je i v jiných kostelích a vždy se přitom jednalo o nejsilněji vyzařující místo z celého chrámu.
Nádherná je také dijonská bazilika Notre Dame, což je chrám zasvěcený Matce Boží a pod tímto názvem ho najde návštěvník v mnoha francouzských městech. Takřka vždy je také v jednotlivých chrámech právě u sochy Matky Boží rozsvíceno velké množství svící a během dne se Jí přichází poklonit značné množství lidí. U nás něco takového není moc k vidění a zdá se mi dokonce, že ženský prvek je ve francouzské religiozitě zastoupen v mnohem větší míře než v naší náboženské tradici.
Následující den jsme se s průvodcem vydali cestou nejznámějších francouzských vinic, a to až do města Beaune, v němž byl ve středověku vybudován Hotel Dieu. Nejedná se přitom o nějaké místo pro nocležníky, ale pod tímto názvem se skrývá úžasná historická památka – hospic a muzeum středověkého lékařství. Návštěvu tohoto místa bychom určitě doporučili, moc se nám tu líbilo, a navíc podobný komplex památek není u nás v České republice nikde k vidění. Stejně tak krásná byla i bazilika Notre Dame, v níž jsme přečkali silnou bouřku a mohli si dokonce poslechnout hru na zdejší varhany. I v této bazilice byla přítomná povznášející energie, daná už samotným jejím zasvěcením.
O několik hodin později jsme vystoupili z autobusu ve městečku Tournus, kde stojí jedna z nejstarších románských památek ve Francii. Celá bazilika sv. Philiberta je poměrně velká, dokonce lze vystoupit i na vnitřní ochoz a prohlédnout si celý chrám z výšky. Já osobně jsem ale právě tady pociťovala určitou stísněnost, chyběla mi tu ona krásná ženská energie, která je tak typická pro chrámy zasvěcené Matce Boží. Tímto svým dojmem bych ale určitě nechtěla odradit případné zájemce od návštěvy této starobylé památky, protože mohlo jít jen o můj osobní dojem.
V nedalekém městečku Brancion pak stojí další románský kostelík, velmi prostý a s krásným výhledem do okolí.
Vrcholem třetího dne našeho putování byla návštěva kláštera Cluny, což je jedno z historicky nejvýznamnějších míst křesťanského společenství. V průběhu revolučních let byl bohužel celý komplex značně poškozen a postupně rozebrán, ale i tak je zde stále k vidění mnoho stop z jeho nejlepších časů. Benediktinský klášter Cluny byl v raném středověku místem velkého rozmachu nejen zbožnosti, ale i učenosti, a v časech jeho největší aktivity patřilo k tomuto řádu několik tisíc členů po celé západní Evropě. Podle mého dojmu je Cluny impozantní historickou památkou, v jejíchž zdech lze stále ještě cítit mohutnost a sílu dřívější náboženské komunity. Snadno zde lze také pochopit, proč právě Francie stála svého času v čele křižáckých výprav a proč měli muslimové před tehdejšími Franky i určitý respekt.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Cluny
Další den zastavujeme v Autunu, abychom si vychutnali atmosféru typického burgundského městečka. A opravdu si to užíváme. Staré římské památky, kostel sv. Lazara s překrásným portálem, který jako jeden z mála zůstal nepoškozen revolučními vandaly, a hlavně úžasný sobotní trh. Gurmáni jsou ve vytržení a na jistou chvíli zaměřují všechny svoje smysly na ochutnávání čerstvého ovoce, všech možných sýrů a šuneček, obdivují vitríny s čerstvými rybami a domácími těstovinami a do svých košíčků ukládají alespoň to něco málo, co vydrží až do večera bez nutnosti chlazení. No není nad čerstvé potraviny z místní produkce, ze kterých pak zdejší hospodyně vykouzlí famózní sváteční oběd. Ach jo, takhle kdyby to fungovalo i u nás v České republice namísto toho, co nám tu nabízí zdejší obchody, které nesou bůhví proč označení supermarket (v případě těch s předponou hyper se snad alespoň někteří dovtípí, že konzumace nabízených poživatin vede časem nezbytně k hypertenzi či hypercholesterolemii).
Ale pokračujeme dále a zdá se, že nejlepší místečko na páteční piknik se nachází na posvátné hoře Keltů, v opidu Bibracte. Zdejší muzeum keltské kultury stojí jistě za zhlédnutí, ale pokud máte málo času, vydejte se raději rovnou až na samý vrch této magické hory. Najdete zde čarovný les a stromy jako z Tolkienových románů, a navíc ještě krásný rozhled po celém širokém okolí. Místo jako stvořené na denní procházky a noční rozjímání, kdy na tomto místě lze ještě zaslechnout zvuky keltských bubnů a zpěv šamanských druidů.
Kdo se ale na cestu do Francie vypraví hlavně kvůli duchovní očistě a touze po nalezení vnitřního klidu, neměl by v žádném případě vynechat opatství Vezelay, které je součástí Svatojakubské cesty. Zdejší bazilika zasvěcená Máří Magdaléně je opravdu silně vyzařujícím místem, pro mne osobně to byl vrchol celé naší pouti po Francii a místo, kam bych se opět ještě ráda vrátila.
Bazilika je prostá, ve své kompozici velmi souladná a také zde podle mne působí silná energie Ducha nejen skrze řadu světců a světic, ale i všech příchozích prosebníků a poutníků. Hlavní bazilika má podle mne takou zvláštní atmosféru, připadalo mi, jako by zde mávalo křídly tisíce a tisíce andělů, a celý chrám se vznášel v jakémsi jiskrném světle. V jedné boční kapli baziliky je pak jednoduchý oltář s vystavenou ikonou Krista. Tady bych řekla, že probíhají ty nejniternější rozpravy člověka s jeho Stvořitelem a tady už stojí každý zcela sám před Jeho zrakem, kterým Pán Bůh nahlíží až do toho nejposlednějšího kouta naší duše. Vezelay je opravdu velmi, velmi duchovní místo a já osobně věřím, že nikdo, kdo sem s pokorou přichází, nemůže zůstat ve svých prosbách neoslyšen.
Sobotní den byl posledním při našeho putování po Francii a hned ráno jsme mohli obdivovat úžasné hrázděné domky v Troyes. V tomto městečku se kdysi dávno ve středověku zrodilo umění vitráží, a proto se zde s těmito skvostnými obrazy setkáte téměř na každém kroku. Úchvatná je například katedrála Petra a Pavla, kde jsme se navíc procházeli takřka úplně sami. To je totiž v této části Francie velice příjemné, že se nikde nesetkáváte s nějakými davy turistů, lovících selfíčka na všech možných i nemožných místech. Tento kraj zůstává tak trochu bokem zájmu většiny cestovek, asi proto, že tahákem pro turisty je hlavně Paříž a zámky v jejím okolí. Snad jen v Remeši bylo o něco málo více návštěvníků, ale pořád se to ještě ani zdaleka nedá přirovnat třeba k Praze v době hlavní sezóny.
A tak jsme si podobně jako výše zmíněnou katedrálu mohli užít i Baziliku Máří Magdalény, ve které jako v jednom z mála chrámů zůstala vandaly nedotčena chórová přepážka, skvostné dílo středověkých kameníků. A znovu jsme si přitom museli položit onu otázku, jak vůbec dokáže nějaký člověk přijít a zničit něco tak nádherného, aniž by pociťoval výčitky svědomí. A je jedno, jestli se přitom jedná o francouzské revolucionáře, husitské válečníky anebo islámské fanatiky.
Po krátké zastávce v šampaňských sklepích rodiny de Castellet jsme dorazili do posledního bodu naší tour de France, starobylého královského města Remeše. Vzhledem k pozdnímu času jsme se už zaměřili pouze na prohlídku hlavní katedrály Notre Dame, která je jednou z nejkrásnějších ve Francii. V celém chrámu je přitom velmi vznešená atmosféra, je zde opravdu cítit, že tudy kráčely dějiny země a svoji stopu tu zanechala řada význačných osob. Mezi jinými i Johanka z Arcu nebo náš Karel IV. Korunované hlavy, které se před hlavním oltářem skláněly, aby přijaly požehnání pro svůj úděl, nemohly v daném prostředí necítit mimořádnost oné chvíle a určité povznesení s nimi zcela jistě prožívali i všichni tehdy přítomní. Proto jistě stojí za to, tuto krásnou katedrálu navštívit, možná dokonce i přednostněji než její slavnou sestru v Paříži.
Francie je krásná země. Kout, který jsme my navštívili, je navíc poměrně klidný a obývá ho řada pracovitých a slušných lidí. Potkali jsme samozřejmě i zde, hlavně pak ve větších městech, jiné národnostní skupiny a občas i zahalenou ženu v doprovodu muslimského manžela. Nicméně pořád jsme ještě měli dojem určitého bezpečí a pocit, že jsme na návštěvě v evropské zemi, s původními náboženskými i sociálními tradicemi. Ale celková realita ve Francii je už nepoměrně odlišná a je otázkou do budoucna, co tyto změny francouzskému lidu přinesou. Osobně jsem v kontaktu s rodilými Francouzi nabyla dojmu, že tento lid je velmi povznesený a hrdý na svoji tradici a historickou velikost. A že se možná na počátku velkých migračních změn mnozí i domnívali, že jsou natolik francouzští, že ve své síle a postavení celou záležitost země dobře zvládne. O to smutnější jsou pak reálné obrazy, se kterými se tito lidé začínají stále více setkávat a které vypovídají o tom, že budoucnost jejich národu přinese proměny, jejichž vyřešení zřejmě ani nemůže mít snadnou a bezbolestnou podobu. Ale snad se ještě ono kolo Osudu podaří pootočit takovým směrem, ve kterém se podaří francouzskému lidu uchovat si svoji hlubokou historii, náboženské tradice a ducha národa, který svého času skutečné stál u zrodu celé naší křesťanské evropské civilizace.
Text: Alžběta Kováříková
Foto: Jan Ištvánek
