Kláštery a přírodní krásy Srbska

V červnu roku 2022 jsme se vydali s přáteli na cestu do Srbska, která byla tak trochu neplánovaná, přesto však výjimečná a nesmírně poučná. Neplánované bylo naše cestování v tom smyslu, že náš původní záměr byl navštívit kláštery v Ochridu a na srbském území jsme chtěli jenom dvě noci přespat, protože cesta do Makedonie je opravdu dlouhá. Když jsem ale zjistila, kolik je na území Srbska úžasných památek, změnila jsem nakonec plán a celý týden jsme raději strávili poznáváním této krásné balkánské země. Výjimečná byla naše cesta proto, že na rozdíl od jiných míst, kam jsme již dříve putovali a kde se daly očekávat skutečné skvosty, ať už architektonické nebo i ty přírodní, jsme o Srbsku nevěděli v podstatě nic. Já osobně jsem při plánování trasy doufala, že snad uvidíme alespoň nějaká pěkná místa a hlavně jsem spoléhala na to, že při nejhorším naši dovolenou zachrání místní skvělá kuchyně, ale že nakonec v srbské zemi navštívíme tolik nádherných starobylých klášterů, pokocháme se impozantními přírodními sceneriemi a ještě se nám dostane zcela mimořádného duchovního prožitku, tak to jsem opravdu nečekala ani ve snech.

Poučná byla naše cesta v mnoha směrech a nejen že rozbila některé naše původní představy o národech žijících na balkánském poloostrově, ale ještě se nám dostalo i mnohého poučení a k tomu navíc řada příležitostí srovnat kvalitu života v Srbsku a v naší zemi, které ale bohužel velmi často vyznívaly v náš národní neprospěch. A jen tak mimochodem - do Srbska nedoporučujeme cestovat žádným vegetariánům, veganům, lidem s redukční dietou, abstinentům, nekuřákům, osobám, které si nejsou jisté svým pohlavím, skalním ateistům a také všem řidičům, kteří nejsou schopni se přizpůsobit balkánskému stylu jízdy. Vy všichni si budete bohužel asi rvát vlasy z hlavy, ale všem ostatním velmi doporučujeme navštívit tuto nádhernou zemi. A raději ještě zavčasu, protože za dnešní politické situace není vůbec jisté, zda se brzy neocitne na nějakém novém seznamu znepřátelených zemí. Postoj západu je totiž vůči Srbsku značně vyhraněný a bohužel o nic lepší není ani mínění mnohých našich českých spoluobčanů. Sama jsem se mnohokrát při putování po Srbsku styděla, když jsme diskutovali s místními lidmi o náladách, které panují vůči Srbsku v EU. V očích mnohých je to pořád zaostalá balkánská země, které bude ještě dlouho trvat, než se dostane na úroveň „vyspělejších“ států. A myslí si to bohužel i mnoho Čechů. Srbsko je přitom opravdu krásná země s rozvíjející se turistikou, bohatá na kulturní tradice, se skvělou kuchyní a nesmírně přívětivými lidmi. Venkovské oblasti, skrze které jsme ponejvíce projížděli, byly čisté a protože byla zrovna doba žní, tak i plné pracujících lidí. Hodně řemeslníků pak opravovalo místní domy a stejně tak i cesty, které jsou většinou v lepším stavu než ty naše včetně dálnice. A k tomu je třeba ještě připočíst hluboké náboženské cítění, silné rodové tradice a národní hrdost, které se všechny propagují i při výuce ve školách. Nevím, jak to cítí většina obyvatel Srbska, ale já jsem bohužel nabyla toho dojmu, že tento opomíjený balkánský národ, který mnozí považují za málem rozvojový, je na tom mnohem lépe než my Češi, kteří se potápíme společně s luxusním Titanikem, kde v podpalubí třetí třídy čekáme už jenom na to, až někdo z horní paluby oznámí očekávatelnou srážku s ledovcem.

Na druhou stranu všechny hodnoty, na kterých mohou Srbové stavět svoji národní existenci, jsme měli až doposud také v naší svatováclavské pokladnici. Není jediného důvodu, proč bychom se nemohli vrátit k duchovním hodnotám a hluboké zbožnosti, vzpomenout si na tisíciletou moudrost našich předků, udržovat živé rodinné tradice a také začít znovu pracovat na našich polích a v řemeslných dílnách. To nejsou ještě ani zdaleka zcela mrtvé hodnoty, to je naše možná budoucnost, budeme-li ovšem chtít zavčasu opustit potápějící se loď, která už pluje do velmi nejistých vod.

Na cestu do Srbska jsme se vypravili v neděli ráno, ještě před začátkem prázdnin. První ubytování jsme měli domluveno v městečku Žiča, které bylo od našeho domova vzdáleno asi 800 kilometrů. V nedělním ránu byly slovenské, maďarské a později i srbské dálnice takřka prázdné, nikde žádné kolony nebo nekonečné uzavírky. Kvalita silnic byla přitom velmi dobrá, takže nám opět přišla na mysl ta nemilá otázka, proč je naše D1 v tak otřesném stavu. Na hranici při vstupu do Srbska jsme se takřka vůbec nezdrželi, ale při cestě zpátky jsme už museli čekat na odbavení více než hodinu. Nám to ani moc nevadilo, vraceli jsme se ze skvělé dovolené, ale jindy jsou prý na maďarsko-srbské hranici opravdu dlouhé kolony a čekání na odbavení se protáhne na mnoho hodin. Maďarští celníci většinou kontrolují každé auto, a proto je třeba se na takovou situaci raději předem dobře připravit. Dostatek vody a nějaká zábava především pro děti je určitě základní předpoklad, jak si neotrávit hned začátek letní dovolené.

Do vesničky Žiča jsme dorazili před setměním, takže jsme si mohli při zapadajícím slunci ještě plně vychutnat krásu a pohodu našeho prvního ubytování. V Žiči se nám moc líbilo, kdyby to jen šlo, zůstaneme tam určitě déle než jen dvě noci. K dispozici jsme měli malý domeček, plně vybavený vším potřebným, k tomu jsme mohli využít zahradu a přírodní „bazének“ v místní řece. Ráno nás pak budily zvonky oveček, které hnali ovčáci na pastvu a z jejichž mléka se vyrábí spousta skvělých pochoutek. Pan majitel byl velice laskavý a opravdu se nám po všech stránkách věnoval. Chystal nám skvělé snídaně a večer nosil červené víno, po kterém opravdu nemůže bolet nikoho hlava. Vůbec jsme se nedivili tomu, když jsme v jeho památné knize našli pochvalné vzkazy od mnoha spokojených zákazníků, včetně turistů z Kanady, Ruska nebo Japonska. To nás vůbec v Srbsku překvapilo, kolik tam zavítá na dovolenou lidí z velmi vzdálených částí světa. I Češi tam prý před covidem začali už jezdit ve větším množství, nicméně řada z nich pořád ještě raději tráví letní prázdniny v předražených chorvatských letoviscích. Přitom do Srbska se dá vypravit klidně i s celou rodinou a na takových místech, jako byla vesnička Žiča, se dá strávit také skvělá letní dovolená.

Následující den po našem příjezdu do Žiči jsme se vypravili směrem na jihovýchod do míst, která jsou označována jako údolí králů. Nejedná se zde samozřejmě o tak velkolepé památky, jako jsou ty egyptské, nicméně oblast mezi městy Krajlevo a Novi Pazar krášlí řada historických staveb, především kostelů a klášterů. Srbsko je vůbec doslova protkáno množstvím sakrálních staveb, z nichž většina je místními obyvateli hojně navštěvována a kláštery zde mají své stálé osazení. Údolí králů je pak místem, kde se vyskytují nejstarší z nich a právě odsud se šířila v průběhu devátého století do celé oblasti křesťanská víra. Napojení na tehdejší Byzantskou říši samozřejmě vtisklo místním památkám svůj osobitý ráz, včetně proslulé ikonografie.

Paradoxně je právě Novi Pazar dnes městem s největší muslimskou komunitou. Ačkoliv je v celém Srbsku pouze asi 3,5 procent obyvatel tohoto vyznání, tak zde na jihu tvoří většinu obyvatel města vyznavači Alláhovi. I přesto však zde žijí lidé odlišného vyznání v poklidném sousedství a místní děti navštěvují společnou školu, kde mají výuku obou náboženství. Dokonce spolu jezdí žáci na školní výlety po pravoslavných klášterech, které mají nějaký důležitý význam v jejich národní historii. Viděli jsme školní třídy, kde byla některá děvčata a jejich učitelky s šátkem na hlavě a přitom se všechny děti vesele bavily spolu navzájem. Pěkný příklad náboženské výchovy a tolerance.

Jako první z klášterů jsme navštívili monastir Studenica. Zde jsou uloženy ostatky jednoho z nejvýznamnějších srbských vládců, Štěpána Nemanji, který se zasloužil o velký rozkvět své země a založil zde mnoho církevních staveb. V pozdějších letech, když předal vládu jednomu ze svých synů, odešel tento muž na řecký ostrov Athos za dalším ze svých potomků. Syn Štěpán získal roku 1217 královskou korunu a nese tedy přídomek „Prvověnčaný“, a když o dva roky později založil tento první král samostatné srbské biskupství, stanul v čele jeho bratr Rastko, pozdější světec zvaný Sáva. Monastir Studenica je tedy velmi významným poutním místem, patří mezi památky Unesco a nám se opravdu moc líbil. Jeho vnitřní výzdoba je nádherná a i vnější okolí kláštera je krásně upraveno, takže celkově působí prohlídka kláštera velmi povznášejícím dojmem. Navíc jsme měli opět štěstí na průvodce, který se nám skutečně ochotně věnoval a odpovídal na všechny naše dotazy. 

Další z řady klášterů, kde jsme si mohli prohlédnout vzácné středověké fresky, byl monastir Sopočani, jenž také patří do klenotnice Unesca.  V minulosti prošla stavba důkladnou rekonstrukcí, stejně jako nedaleký monastir Djurdjevi Stupovi, založený v polovině 12. století. Nejstarší stavbou v údolí králů je ale chrám z počátku 9. století zasvěcený apoštolům Petrovi a Pavlovi, který stojí na předměstí Nového Pazaru.  Obklopuje ho starobylý hřbitov a jeho vnitřní výzdoba je velmi působivá. Je to malý kostelík s velmi vysokou historickou cenou a patří k národnímu kulturnímu dědictví srbské země. V čase našeho příjezdu už byl zavřený, ale potkali jsme tam pána, který kostel hlídal, než se vrátí jeho správce a ten vyhověl našim velkým prosbám a kostelík nám znovu odemkl. Navíc jsme zjistili, že se jedná o učitele teologie na místním gymnáziu, takže jsme opět získali zkušeného průvodce a ještě jsme se k tomu dozvěděli hodně informací ze života obyvatel Nového Pazaru i Srbska vůbec. Holt někdy se vyplatí zaklepat na dveře místní márnice, protože tam občas může sedět i někdo úplně živý, s kým si je o čem popovídat:-).

Poslední z klášterů, který jsme ten den navštívili na cestě zpět do Žiči, byl ženský monastir Gradac, skrytý v místních horách. Jeho vnější jednoduchost vynahrazuje krásný interiér a jako jeden z mála klášterů byl hodně prosvětlený a vzdušný. Působil na nás takovou příjemnou ženskou, možná dokonce až dívčí energií. V jeho zahradě také pobíhalo několik pejsků, ačkoliv do většiny klášterů není vstup se psy povolen. Je prostě pravda, že každý chrám v Srbsku má svoji osobitou energii, jak nám říkali průvodci, kteří si je možná právě pro určitou jejich charakteristiku vybrali jako místo svého profesního a mnohdy i osobního působení. Já sama bych klidně zůstala už hned v tom prvním, ale to jsem ještě netušila, jaké další krásy na nás teprve čekají.

V úterý ráno jsme se velice neradi rozloučili s naším hostitelem a opustili bezvadné ubytování, abychom se přesunuli do městečka Soko Banja. Nejprve jsme si ale ještě prohlédli monastir Žiča, jeden z nejvýznamnějších klášterů v srbské zemi, který je hojně navštěvován jak domácími obyvateli, tak i mnohými cizinci. Právě zde totiž proběhla korunovace prvního srbského krále Štěpána Nemanji, a i když se později mnozí panovníci nechali korunovat i v jiných městech, tak k tomu, aby byli uznáni za skutečné vládce země, museli být pomazáni právě v tomto žičském klášteře. A platilo to s velkou pravděpodobností i o nejmocnějším z nich, o králi Štěpánu Dušanovi, který se později dokonce prohlásil za císaře (cara) všech Srbů a Řeků. Za jeho vlády dosáhlo srbské království svého středověkého vrcholu a je prokázáno, že udržoval i přímé kontakty s českým králem Karlem IV. Tento mu v době, kdy se sám vypravil na cestu za císařskou korunou do Říma, napsal dopis, v němž vyjádřil radost z toho faktu, že „oba císařové, východní i západní, užívají vznešeného jazyka slovanského“. 

Po cestě do lázeňského městečka jsme se ještě zastavili u monastiru Ljubostinja. Byl založen manželkou knížete Lazara a jeho vnější výzdoba je příkladem moravské architektonické školy s typickým střídáním kamene a cihly. Takové stavby přitom u nás na Moravě nenajdete, netuším proto, odkud název vlastně pochází. Snad od místní řeky Velké Moravy, která tudy protéká.

Podobný chrám jsme navštívili ještě i v městečku Kruševac, kde měl svého času hlavní sídlo kníže Lazar Hrebeljanovič. To byl ten panovník, který vedl v roce 1389 společné bosensko-srbské vojsko do bitvy na Kosově Poli, a přestože historikové mnohdy považují výsledek konfliktu s Turky za nerozhodný, tak je stejně 28. červen toho roku považován za jeden z nejtragičtějších dnů v srbské historii. Překonán snad byl jenom v průběhu ostudných náletů vojsk NATO v roce 1999.

V úterý večer jsme dorazili do městečka Soko Banja, kde jsme měli domluvený další nocleh. Přivítal nás pan majitel, který velmi dobře rozuměl jídlu, bylinám a asi i lidem, protože na nás působil trochu jako místní hlava této části města. Nabízené ubytování bylo malinké, pro rodinu s dětmi by možná ne tak úplně stačilo, ale bylo velmi útulné a dokonale čisté. Takže my jsme byli naprosto spokojeni.

Jestliže nám něco naše srbská cesta potvrdila, tak je to víra i v nevšední zázraky, a já od našeho pobytu v této zemi věřím už i tomu, že nahoře v nebi existuje něco jako „duchovní cestovka“, která dohlíží na všechny poutníky na cestách a mnohdy vyslyší jejich potřeby a úpěnlivé prosby. Nám se to stalo ve středu ráno, kdy jsme měli v plánu vystoupat na magickou horu Rtanj, k čemuž jsme potřebovali mít trochu chladnější počasí, nejlépe pak oblohu lehce pod mrakem. Vzpomněli jsme si přitom na naši paní doktorku Brzobohatou s tím, že duchovní člověk dokáže ovlivnit i pohyb mraků a svit sluníčka na obloze. Nevím, jestli tam nahoře někdo skutečně slyšel, jak vyslovujeme s nadějí její jméno, nicméně faktem je, že ve středu ráno se ochladilo o zhruba deset stupňů a slunce se schovalo do mraků. A po dobu zhruba šesti hodin, během kterých jsme na Rtanj vystoupali a následně sešli dolů, jsme byli pod touto vyšší ochranou. Odpoledne už byla obloha opět plná žhnoucího slunce a výstup na horu by byl spojen s vysokým rizikem přehřátí a následující den ráno se spustila prudká bouře, kdy už by nebylo vůbec možné Rtanj zdolat. Pro nás naprosto neuvěřitelný zázrak, za který jsme byli velice vděčni, protože výlet na horu Rtanj byl naprosto senzační.

Odkaz na celou tuto oblast i s magickou horou jsem našla na webových stránkách „Duše Karpat“, kde byly dobře popsané všechny trasy i místní podmínky. K této hoře se přitom sjíždějí ufologové (a ufounové:-)) z celého světa, protože má tvar pyramidy a vykazuje různé odchylky a energetické anomálie. Včetně výskytu létajících talířů, zářivých světel nebo spirálovitých propadlišť někam do podzemí. Nám osobně ale přišla nejfantastičtější její krása a vůně, protože hora Rtanj byla jedna velká bylinková zahrada, včetně takových léčivek, které v naší vlasti ani neznáme. Byli jsme horou naprosto okouzleni a ještě navíc jsme po sestupu z ní navštívili Tomičovu kolibu na jejím úpatí, kde se peče chléb v původní peci, vyrábí domácí sýry, různé marmelády a také pálí populární rakija. No, kluci se obětovali, to se nedalo nic dělat, takže zatímco já jsem ochutnávala všechny možné druhy místních pochoutek, oni statečně popíjeli ze zhruba decových skleniček pálenku. Ale urazit místní odmítnutím prostě skutečně nešlo a kluci se k tomu postavili velice zodpovědně:-).  

Případné návštěvníky musíme jenom upozornit na to, že k Tomičově kolibě, což je i počáteční bod výstupu, vede velmi kamenitá cesta dlouhá asi 8 kilometrů. Naše auto s vyšším podvozkem ji za doprovodu mých úpěnlivých modliteb nakonec zvládlo, ale běžné auto by asi mohlo být poškozeno, pokud by trasu vůbec bylo možné s ním projet.

Městečko Soko Banja jsme opustili ve čtvrtek ráno za veliké bouřky a zamířili jsme k vesnici Strmosten, kde jsme měli ve zdejší chráněné krajinné oblasti domluveno další ubytování. V plánu jsme měli tento den navštívit ještě tři vybrané kláštery, z nichž ten první, monastir Lešje, jsem našla čistě jen „pouhou náhodou“. Tento klášter totiž vůbec nebyl uvedený v turistickém průvodci, který jsem si koupila, jeho fotky jsem zahlédla pouze na mapce, když jsem hledala nějaké ubytování v této oblasti. Na obrázku kláštera mne zaujala jeho zvláštní folklorní výzdoba, která mi něčím připomněla ruské bajky, a tak jsem si říkala, že se tam alespoň na chvilku v průběhu cesty zastavíme. Když jsme pak ale přijeli k branám kláštera Lešje, bylo nám všem okamžitě jasné, že jsme na zcela výjimečném místě.

Pravoslavný klášter Lešje má naprosto mimořádnou energii a já osobně ho považuji za jedno z nejduchovnějších míst, která jsme vůbec kdy během našich cest navštívili. I teď, když píšu tyto řádky, mně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na jeho úžasně léčivou a povznášející atmosféru. Klášter je přitom velmi starý, ale to čím je dnes, je zásluha především jednoho muže, otce Jovana, který sem přišel před asi 20 lety a klášteru vdechl zcela novou tvář. Otec Jovan má totiž velmi blízko k ruskému pravoslaví, a tak se zde skutečně ocitnete tváří v tvář mnoha ruským ikonám, mozaikám a obrazům, to vše navíc obklopeno nádhernou a pečlivě udržovanou zahradou. Vedle kláštera také vyvěrá léčivý pramen a celý chrámový komplex je zasvěcený Svaté Matce Bohorodičce. Během našeho pobytu v něm jsem po celou dobu cítila silně uzdravující energii, navíc umocněnou překrásnou výzdobou kláštera.

V komplexu kláštera jsou tři malé kostelíky, z nichž jeden je plně přístupný veřejnosti a do ostatních dvou je třeba požádat o vstup některou ze zdejších sester. My jsme měli veliké štěstí, neboť jsme v klášteře narazili na druhého ze dvou zdejších mnichů, otce Dionýse, který když viděl naše zaujetí, tak se naší skupinky ujal jako duchovní průvodce. Takže jsme si mohli v klidu prohlédnout všechny tři zdejší chrámové stavby a dozvěděli jsme se hodně o jejich původu a určení. Navíc nám v jednom z kostelíků otevřel otec Dionýsos jeden z relikviářů, všem z naší skupinky požehnal a potřel čela vzácným svěceným olejem. A závěrem nás ještě zcela nečekaně pozval na oběd, takže jsme se seznámili i s vnitřním prostředím kláštera a místním malířem pravoslavných ikon.

Musím říci, že celá návštěva kláštera Lešje byla pro nás naprosto nečekaným a zcela mimořádným zážitkem. Ani se to asi nedá slovy popsat, člověk to musí přímo zažít, a proto bychom všem případným cestovatelům do srbské země doporučovali zastavit se v tomto nádherném pravoslavném monastiru a načerpat něco z jeho mimořádné duchovní energie.

S pocitem absolutní duchovní plnosti jsme se vydali navštívit poslední dva srbské kláštery, z nichž ten první, klášter Manasija, postavil vládce Štěpán Lazarevič. Tento chrám je umístěn uprostřed mohutných ruin původního hradu, které ještě i dnes vypovídají o jeho někdejší veliké impozantnosti.

Druhý z klášterů, monastir Ravanica, je pak dílem knížete Lazara Hrebeljanoviče, otce výše zmíněného Štěpána. Ve své podstatě je to hrobka, v níž jsou uchovávány ostatky tohoto hrdiny z bitvy na Kosovském Poli. My jsme klášter navštívili ve všední den, krátce po poledni, ale přesto jsme tu i během půl hodiny potkali několik mladých lidí ve věku kolem dvaceti let, kteří se přišli poklonit památce svého národního hrdiny. Včetně dvou policistů, kteří se tu stavili během své pracovní pauzy, aby políbili jednu z pravoslavných ikon. Jedna ze zdejších milých průvodkyň nám potom vyprávěla, že v Srbsku slaví každý věřící, ať muž nebo žena, kromě všech církevních svátků ještě den svého osobního patrona. Člověk si ho přitom volí sám. Dítě přejímá světce svých rodičů, žena po svatbě většinou osobu světce svého manžela, ale klidně si může vybrat i jiného patrona. Často si lidé volí světce na základě nějakých mimořádných událostí, jako tomu bylo třeba v případě mladšího bratra naší paní průvodkyně, který přežil velmi vážnou dopravní nehodu, a proto od té doby uctívá světce, který měl nad ním tento den držet ochrannou ruku.

Celkově nás v Srbsku překvapilo, jaký hluboký vztah k náboženství zde mají všechny věkové skupiny obyvatel, včetně malých dětí. I my jsme občas byli tázáni na víru, ale ta otázka vždy zněla v tom smyslu, jakého jsme náboženského vyznání, nikoliv zda jsme vůbec v Boha věřící lidé. A osobně by mi přišlo v tomto duchovním společenství zvláštní tvrdit, že i ateismus je možná volba člověka. V rámci daného prostředí a při niterním prožitku, který zdejším lidem jednoznačně náboženská víra přináší, by takový člověk totiž působil víceméně jako ochuzený a nikoliv snad nějak rozumově povýšený.

V pátek ráno jsme posnídali přímo v naší turistické chatě Lepo Mesto a pak jsme se vydali na prohlídku přírodních krás zdejší chráněné krajinné oblasti. Jako první jsme navštívili krasové jeskyně Resavska Pečina, které patří k nejkrásnějším, jak přímo v Srbsku, tak na Balkáně vůbec. V naší skupince jsme byli jen my čtyři a tak nám paní průvodkyně mohla podat trochu osobnější výklad. Domlouvali jsme se jazykem moravským, slovenským i ruským, ale i samotné srbštině lze dobře rozumět, protože má stejné slovanské kořeny, jako má český jazyk. Respektive má podobné základy, jaké má naše moravština:-). V podstatě jsme neměli nikde v Srbsku nějaký problém, že bychom se s místními obyvateli nemohli na základních věcech v pohodě domluvit.

Od krasových jeskyní jsme popojeli k místu zvanému Krupajsko vrelo. To je přírodní oáza naprostého klidu a mystické krásy. Jezírko je napájeno vodou vyvěrající ze skal a září všemi možnými odstíny barev, hlavně modré, zelené a žluté. Krupajsko vrelo je domovem mnoha živočichů, především těch drobnějších, ale v celém Srbsku je velmi bohatá fauna i flora, a vyskytují se zde i mnohé chráněné či přímo ohrožené druhy.

Srbsko je vývozcem řady hospodářských plodin a ve velkém množství se tu pěstují i maliny. My jsme na naší cestě míjeli mnohé farmy obklopené zeleninovými poli a ovocnými sady a bohužel jsme si zase museli jenom povzdechnout nad jednotvárnou barvou našich polí, mezi kterými převládá ponejvíce žlutá barva řepky.

Přišla sobota, den našeho odjezdu ze Srbska. Na cestu domů jsme vyrazili po bohaté snídani a původně jsme měli ještě v plánu navštívit Kostel svatého Jiří v městečku Topola, což je vlastně mauzoleum královské dynastie Karadjordjevičů. V rozlehlém chrámovém komplexu je z přibližně 60 milionů kousků muránského skla vytvořeno velké množství pravoslavných ikon a celé místo působí velmi impozantním dojmem.

My jsme se do městečka Topoly dostali až někdy před polednem a když jsme viděli rozsah celé zdejší chrámové výzdoby, usoudili jsme, že na prohlídku už nemáme bohužel dostatek času. Nakoupili jsme tedy alespoň místní čerstvou zeleninu a ovoce a vydali se směrem k srbsko-maďarským hranicím. A dobře jsme udělali, protože nás později na dálnici zastihla dvakrát tak prudká bouře, že jsme museli zastavit auta v odstavném pruhu a počkat alespoň půl hodiny, než se obloha trochu projasnila. Domů jsme tak přijeli až někdy kolem půlnoci, ale vrátili jsme se z naší dovolené opravdu velice spokojeni a obohaceni o spoustu nových prožitků.

Závěrem svého povídání bych chtěla napsat, že ačkoliv se říká, že „všude dobře, ale doma nejlíp“, tak přesto člověka občas napadne myšlenka, kam by se uchýlil, kdyby bylo nedej Bože doma moc zle. Do které země, za jakými lidmi, ke kterému národu. A sama za sebe musím říci, že když už bych se takto někdy musela rozhodovat, tak jednou ze zemí, kterou bych si po svých zkušenostech zvolila, by bylo právě Srbsko.

text:  Alžběta Kováříková

foto:  Jan Ištvánek, Jiří Kovářík