Malá pouť po sakrálních památkách severní Itálie
Malá pouť po sakrálních památkách severní Itálie
Embedded Files
V uplynulých květnových dnech jsme se s mým manželem a dvěma kamarády vydali na malý výlet, jehož cílem bylo navštívit několik památek v severní Itálii, konkrétně v oblasti Furlandsko-Benátské. Jeden z účastníků, Honza Ištvánek, opět celou cestu fotil, a tak bychom chtěli společně nabídnout alespoň malé nahlédnutí do těchto úžasných míst.
Hlavními zastávkami na naší cestě byly především kláštery a stará opatství, včetně těch, kde jsou ještě velmi dobře dochovány, případně kvalitně restaurovány, původní mozaikové výzdoby. Takové kulturně sakrální památky se v naší zemi moc nevyskytují, a proto určitě stojí za to, vidět tyto nádherné skvosty, z nichž mnohé se nalézají i v blízkosti tolik oblíbeného italského letoviska Bibione.
Před samotnou cestou bych pak doporučila přečíst si turistického průvodce „Itálie–sever“ z vydavatelství Freytag a Berndt. Jsou zde zmínky o mnoha místech, která jsme pak opravdu navštívili, a to včetně mnoha starých klášterů a opatství, jako je například ostrov Torcello u Benátek. Podívat se na tato méně známá místa byl přitom opravdu krásný zážitek.
Grado, Aquilea a Sesto al Reghena
Na naši cestu jsme vyrazili ve středu brzo ráno. Kromě malého zdržení na okruhu kolem Vídně jsme neměli žádný velký časový skluz, a tak jsme po asi 7 hodinách přijížděli k hrázi spojující starobylou Aquileu s ostrovem Grado. Toto místo bylo svého času významným římským městem a později zde sídlil i aquilejský patriarcha. Město Grado pak plnilo tuto funkci v době ohrožení Aquiley za nájezdů Hunů a v tomto malém městečku může návštěvník spatřit jednu z nejstarších bazilik v zemi. V Aquileie a stejně tak i v Gradu jsou také nejzachovalejší mozaikové podlahy v celé Evropě vůbec, stejně jako pozůstatky mnoha fragmentů z dob ještě dřívějšího římského osídlení.
O kousek dál, směrem k Benátkám, se asi 5 km od hlavní dálniční trasy nachází staré opatství Sesto al Reghena. To bychom určitě doporučili navštívit, bylo to velmi krásné místo, duchovně stále živé, navíc obklopené velkým parkem. Uvnitř nebylo možné pořizovat fotografie, tak zde nebudou ani vloženy, ale dám sem alespoň odkaz na webové stránky. Zde jsme strávili také nějakou chvilku, ale čas už nás tlačil, abychom stihli ještě včas dorazit do místa našeho ubytování. To se nacházelo v obci Rosolina, v malém zahradním domku. Ten jsme si pronajali od jednoho staršího manželského páru a vůbec jsme nelitovali toho, že jsme si nakonec vybrali Rosolinu, i když se v této době dá najít v přímořských apartmánech ještě mnohem levnější ubytování. Starý pán byl včelař, stejně jako je můj kmotr, a jeho paní zase vytvářela krásnou zahradu kolem jejich starobylého domu. Musím říci, že jsem ještě v životě nepotkala tak oduševnělý pár dvou lidí, ze kterých doslova vyzařovalo světlo a harmonie. To bylo jako malý zázrak. Přitom jsme se jazykově vůbec nijak nemohli dorozumět, starší generace Italů nemluví moc anglicky, ale to nám vůbec nijak nevadilo. Požehnání a obejmutí od tohoto pána a paní jsem si nakonec dovezla jako jeden z nejsilnějších zážitků z naší cesty vůbec.
Ravenna, Abbazia di Pomposa
Další den jsme se rozjeli směrem na Ravennu. Nejprve jsme se zastavili až kousek za tímto městem, ve vesničce zhruba 5 km jihovýchodním směrem, protože se zde nalézá jedna z nejstarších křesťanských staveb v této lokalitě. Je to kostel Sant´ Apollinare in Classe. Mně osobně se tento svatostánek líbil asi zdaleka nejvíce ze všech kostelů v Ravenně, asi pro jeho architektonickou harmonii a souladnou vnitřní výzdobu. Hlavní mozaika chrámu je skvostná, jsou zde zobrazena nejstarší biblická témata, včetně kněze Melchisedecha a dalších motivů z knihy Genesis.
V samotné Ravenně je potom také hodně co k vidění. I zde je kostel zasvěcen Svatému Apolináři, který vystavěl v šestém století ostrogótský král Theoderich. Ten dal pokyn k vybudování ještě dalších staveb, včetně starobylého baptisteria. My jsme navštívili jinou „křtitelnici“, která pochází teprve z pátého století a jejíž výstavba byla iniciována z podnětu biskupa Neona. Proto také nese název Battisterio Neoniano.
Hlavní ravennskou památkou je ale samozřejmě hlavně bazilika San Vitale. Vznikla v šestém století a její architektonický tvar má své prvky převzaté z Baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě. Vnitřní výzdoba je opět mozaiková a jak je jistě vidět i z Honzových fotek, je také překrásná. Ostatně sama Ravenna byla po rozpadu Římské říše načas hlavním městem západní části křesťanského světa, a výzdoba zdejších svatostánků tomu i odpovídá.
Po cestě domů z Ravenny jsme stihli ještě navštívit staré opatství Abbazia di Pomposa. V podvečerním čase zde bylo liduprázdno, i když v jiných dnech se tu konají různé slavnosti a poutě, hojně navštěvované místními lidmi. Původní benediktinský klášter kdysi v tomto kraji spravoval rozlehlé vinice, ale po přeložení ramene řeky Pádu mniši pro zamoření kraje malárií místo nakonec opustili. My jsme v čase naší návštěvy zvýšené množství komárů nezaznamenali, ale vzhledem k tomu, že je zdejší kraj doslova prostoupen různými mokřinami a jezery, může být jejich přítomnost jindy asi o dost výraznější.
Burano, Torcello a Benátky
Benátky jsou, jak je známo, městem lagun a ostrůvků. Naším hlavním cílem při cestě směrem na Benátky byl právě jeden z nich, a to ten nejvzdálenější. Torcello se nachází asi 40 minut plavby z vedlejšího benátského přístavu, k němuž je docela vhodné vydat se pěkně pěšky. Člověk tak totiž uvidí i obyčejnější benátské uličky, kam normálně turisté skoro nechodí, a Moraváci dokonce zajdou i do takových, které prostě ani nekončí mostem, i když navigace ho tam ukazuje. I to se může při cestě po Benátkách stát.
Ostrov bližší k Benátkám se nazývá Murano a po staletí ho obývali proslulí mistři skláři. O něco vzdálenější je pak podobně znějící ostrov Burano, a tam se zase věnovali výrobě skvostných krajek. My jsme se tam jenom krátce prošli po uličkách plných barevných domečků a pak už jsme pokračovali dál lodí na ostrov Torcello.
Katedrála a přiléhající kostelík na ostrově Torcello mně osobně úplně nadchly. V podstatě víc, než samotné Benátky, a kdybych si měla vybrat, na jaká místa se mohu ještě jednou v životě někdy vrátit, tak toto by bylo jedním z nich. Zdejší kostelík byl celý krásně provoněný myrhou, kterou mám opravdu moc ráda, a hlavní katedrála je podle mého soudu velmi silným duchovním místem. Kromě nádherných mozaikových obrazů, zde byla ještě výzdoba malířských pláten a jejich autor jako by byl náš Mistr Theodorik, který řídil výzdobu například kaple Sv. Kříže na Karlštejně. Ve zdejší katedrále se přitom také nesmí fotit, tak zase vkládám odkaz a určitě všem, kdo pojednou někdy kolem Benátek, doporučujeme toto místo navštívit.
https://sites.google.com/site/benatkyvenezia/torcello-basilika-santa-maria-assunta
Po návratu do benátského přístavu jsme se s kamarády rozhodli, že ještě obejdeme celé město a zastavíme se na Náměstí sv. Marka. Ušli jsme celkem dost kilometrů a viděli z Benátek asi to nejkrásnější (nebo možná spíše to nejznámější), a zdejší památky jsou opravdu velkolepé, ale množství turistů je tady neskutečně velké. Zlatá Praha a její poloprázdné uličky v ranních a večerních hodinách. Benátky asi nikdy nespí a podle manžela, který zde kdysi byl uprostřed noci, se o žádném poklidném pobytu tedy moc hovořit nedá. Na druhou stranu je třeba říci, že jsme se při svém pobytu v Itálii setkali vždy s velkou ochotou poradit nám a ukázat případně cestu. Honza přitom bravurně zvládl i nejvyšší dopravní špičku v Benátkách a to ještě za situace, kdy jsme špatně odbočili a pak jsme se uprostřed odpolední kolony otáčeli do správného směru. Bravo Giovanni!
Padova, Abbazia di Praglia
V průběhu pobytu jsme už trochu začali tušit, že všechny naplánované výlety asi nestihneme, a tak jsme se z časových důvodů rozhodli navštívit alespoň ještě město Padova. To je proslulé řadou památek a my jsme z nich viděli jako první Baziliku sv. Augustiny (Justíny), ale hlavně nás nadchla Bazilika sv. Antonína Paduánského, která je slohově kombinována z několika prvků, včetně románských a byzantských. Jedná se v podstatě o komplex propojených budov, které ukrývají i malé galerie, včetně obchůdku se suvenýry, kde najde návštěvník kromě tradičních náboženských předmětů i hodně bylinkových výrobků, éterických olejů a také různých mastiček nebo včelích produktů. Většina z nich přitom pochází nikoliv snad z Číny, ale jsou zhotovovány v místních charitách anebo pěstovány v přilehlých klášterech.
Bazilika sv. Antonína Paduánského ukrývá jeho hrobku, ke které proudí opravdu velké množství italských, ale i cizokrajných poutníků. Je to vůbec jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Itálii a musím říci, že atmosféra v bazilice byla opravdu duchovně velmi povznášející. Tady bych si dovolila vrátit se ještě k jedné připomínce, kterou tu kdysi nadnesl Jirka v diskuzi o pohanství a totiž té, proč jsou vůbec některá místa nazývána v křesťanství svatými, jako třeba „Svaté Město“ apod. Podle mého pozorování je opravdu velmi dobře znát, které místo je z bývalých sakrálních staveb dnes už jen pouhým kulturně obohacujícím prvkem, a které je stále ještě duchovně živé. Na takových místech se totiž skutečně vznáší něco, co bych asi nejpříhodněji pojmenovala jako Dech Ducha Věčného (Ducha Svatého). Není to přitom podle mne jen nějaký takový obláček či mlhavá pára, ale spíše bych to popsala jako jakýsi ducha prostupující a jej aktivující prvek, který je přítomen právě na místech modliteb a vzývání (oslavování) Boha v jeho přítomné Trojici.
Město Padova je plné krásných památek a my jsme zdaleka neviděli všechny. Nepodařilo se nám navštívit například kapli Scrovegniů, která ukrývá krásné Giottovy fresky, a do Padovské university jsme nahlédli jenom do hlavního atria, protože se v jejích prostorách konala ten den nějaká akce. Ale to jsme si pak vynahradili v místní vinárně, kde jsme ochutnali jedno z dobrých domácích vín.
Na cestě zpátky z Padovy jsme ještě navštívili klášter Abbazia di Praglia. Já osobně mám benediktinský řád ráda, heslo jejich zakladatele Ora et Labora je i mým heslem, a proto, když je příležitost, ráda se do těchto míst podívám. V Aggazii di Praglia jsme měli štěstí, protože jsme se dostali s ostatními návštěvníky na prohlídku, kdy jsme sice z italského výkladu moc nerozuměli, ale zato jsme si mohli prohlédnout i vnitřní prostory kláštera. A opět se potěšit výrobky zdejších mnichů, jako jsou vína, likéry a různé bylinné kapky či rostlinné silice.
No, uběhlo nám to rychle a bylo načase sbalit tašky a vrátit se domů. Už jsme si naplánovali jen zastávku v horách u jezera Lago del Predil, kde jsme si dali ještě malé jídlo a sklenku vína, a pak už jsme zamířili zpátky na Moravu. Cesta byla pohodová, protože v Rakousku, stejně jako v Itálii, byl v pondělí státní svátek, a tak se v neděli dalo volně projet i tam, kde jinde běžně stojí několikahodinové kolony. Vraceli jsme se spokojení, protože jsme viděli opravdu krásná duchovní místa a zažili pobyt v krajině, která byla pokojná a plná barev. Itálie zde na severu je čistá, nikde jsme tu ani nepotkali nějaké skupiny migrantů, snad až na jednotlivce ve větších městech. Všude je také vidět pracovitost místních a jejich velká láska ke květinám a botanice vůbec. Kolem každého domu zahrada, kytky ve většině oken, zahradnictví pomalu na každém rohu. Co je také zajímavé, této práci se v Itálii věnují hodně i muži. Například výzdobu kostela v Padově u příležitosti Svatodušních svátků připravovali dva pánové ve věku mého manžela.
A co mě také na Itálii baví, je kvalita zdejších potravin a kultura stravování vůbec. Pro Italy je jídlo důležité, stejně jako kvalitní káva, také proto zde i v posledním bufetu dostanete silné espresso za cenu stejnou jako u nás v Hradišti, ne-li ještě levněji. Jídlo vyjde už o trochu dráž, ale zase je opravdu takřka všude výborné a čerstvé. My jsme si část potravin přivezli sebou, takže jsme si koupili jen něco málo během dne, ale i tak jsme si moc pochutnali. No a taky proto se nám už teď moc stýská a pomalu se začínáme těšit na nějakou další cestu po poutních místech a sakrálních památkách.
Text: Alžběta Kováříková
Foto: Jan Ištvánek
Google Sites
Report abuse