OHRIDSKÉ KLÁŠTERY II.

Ve druhé části popisu našeho putování po klášterech kolem Ohridského jezera bych ráda popsala své prožitky a dojmy z návštěvy Kláštera sv. Nauma, který leží až těsně při hranicích Severní Makedonie s Albánií. Ti čtenáři, kteří došli v našem vyprávění až k tomuto bodu, asi už tuší, že ty nejcennější duchovní prožitky jsem si nechala na samotný konec svého vypravování a já doufám, že jim to budu moci i potvrdit. Půjde v tomto případě už více o mé osobní dojmy a vhledy, které bych ráda sdílela s těmi lidmi, kteří v podobných obrazech mohou nacházet více než je jen potěšení z pěkných fotografií místní krajiny.

Jak už jsem se zmínila v první části svého vypravování, Klášter svatého Nauma jsme navštívili celkem dvakrát a kdyby to jen šlo, vrátím se do těchto míst klidně ještě vícekrát. Klášter samotný, i celé jeho okolí, je totiž skutečně překrásný, a i když se jedná o hojně navštěvované poutní místo, najde zde hledající poutník i okamžiky úplného klidu vhodné k modlitbě a rozjímání. Kromě toho vede kolem kláštera zhruba tříkilometrová stezka, která člověka přivede ještě k dalším dvěma malým chrámům v přírodní rezervaci, kde jsme třeba nepotkali už žádného dalšího návštěvníka. Stezka začíná u Kostela svaté Petky v Naumu, pak pokračuje lesem ke Kostelu svaté Matky Boží, a nakonec poutník dojde až ke Kostelu svatého Atanásia, který je opravdu velmi malebný. U všech chrámů přitom pramení tzv. „svatá voda“, kterou se může procházející návštěvník dostatečně osvěžit, a podle hloubky své víry mnohdy i poléčit.

Přímo na pobřeží Ohridského jezera se na mírné vyvýšenině nalézá Klášter svatého Nauma. To byl jeden z tzv. sedmipočetníků, mezi které patřil sv. Konstantin, sv. Metoděj, sv. Sáva, sv. Angelár, sv. Gorazd, sv. Kliment a právě sv. Naum. Místo posledního odpočinku svatého Konstantina je známo, leží v římské Bazilice sv. Klimenta. Sv. Sáva a sv. Angelár působili po odchodu z Velké Moravy v Bulharsku a patří mezi významné světce a patrony této země. Sv. Kliment je pohřben ve svém chrámu v Ohridu a sv. Naum v klášteře na protějším břehu stejného jezera. Místo uložení ostatků sv. Metoděje ale známo není, stejně jako se neví, kde se skončil život následovníka sv. Metoděje v jeho úřadu panonského arcibiskupa, sv. Gorazda. Je také potřeba připomenou, že zatímco Konstantin a Metoděj své působení na Velké Moravě završili plnou měrou, jejich následovníky donutily nenávist a intriky kněze Wichinga, a jeho přisluhovačů, opustit Velkou Moravu, a to za velmi dramatických podmínek.

Já sama žiji ve Starém Městě u Uherského Hradiště, což je podle mne i původní velkomoravský Veligrad. Je to místo působení všech výše uvedených sedmipočetníků, z nichž někteří se tu pravděpodobně i narodili. Metoděj tu našel místo svého posledního odpočinku a jeho mimořádný duch je tu stále ještě přítomen. Když se pak člověk vypraví i k hrobům ostatních z těchto sedmi mužů a dokáže si mimosmyslově nacítit jejich duchovní úroveň, tak v podstatě zůstane ohromen tím, jaká mimořádná skupina duchovních velikánů se tehdy na konci devátého století sešla tady na Velké Moravě. Musím říci, že mne i teď při psaní tohoto textu mrazí doslova v zádech, když si uvědomím, jakou osobností každý jeden z nich byl. Tito muži, kdyby byli zůstali u nás na Veligradě, vytvoří skutečně „nedobytnou pevnost“, o které se mluví v souvislosti s knížetem Rastislavem, tato pevnost by však měla charakter duchovní. Vznikla by tu podle mne středoevropská Konstantinopol a je možné, že by se dějiny nejen Velké Moravy, ale i celé Evropy vyvíjely nakonec úplně jiným směrem.

Přišel však zásah ze strany tehdejšího papeže Štěpána V., který nařídil vykázat Metodějovy následovníky z říše knížete Svatopluka. Wichingovy intriky spolu s ozbrojenou mocí říšského vládce Arnulfa ostudným způsobem vyrvaly z Velké Moravy celé jeho duchovní jádro. Učedníci byli nejen uvězněni, ale posléze s nimi bylo i velmi krutě zacházeno. Dodnes se dochovaly legendy, které popisují jejich vyhnání za zimních mrazů, přičemž jim nebyla poskytnuta ani dostatečná strava a ani příhodný oděv. Některé prameny uvádějí i tu skutečnost, že byli dokonce prodáni do otroctví. V každém případě se pokusili říšské temné síly zbavit učedníků a jejich duchovního působení navždy, což se jim naštěstí nakonec nepovedlo.

Všechny tyto obrazy mi v Chrámu svatého Nauma pluly před očima a skládaly se přitom do jakési živé mozaiky obrazu duchovních dějin našeho národa. Jako kdyby se naše historie spojila do jednoho navzájem propojeného vhledu, ve kterém jsem mohla zahlédnout i mimořádné působení císaře a krále Karla IV., který ve svém díle navázal na působení věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Už to samo o sobě dokládá císařovo vysoké duchovní napojení, že si dokázal uvědomit historické souvislosti a bohatost darů z pokladnice Velké Moravy. Co mne ale ještě více nadchlo, byl obraz svatého Václava, který se v tomto mém vhledu objevil. Musím přitom říci, že už jsem byla na mnoha místech souvisejících s životem knížete Václava, stála jsem několikrát přímo u jeho ostatků v naší Svatováclavské kapli, ale až tady na břehu Ohridského jezera, jsem ho uviděla v obraze, který mne přesvědčil o tom, že s příchodem svatého Václava do Čech se naší zemi doslalo velikého požehnání. Na rozdíl od třeba Karla IV. nebo i jiných mystiků, kteří si do své inkarnace přinášeli i svoji minulost, včetně některých karmických dluhů, bylo zrození svatého Václava dokonale čisté a provázené takovou duchovní ochranou, že nebylo v moci sluhů temnot, jeho bytost jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Příchod svatého Václava se odehrál v jasném zlatém světle, v obraze bylo vidět, že všechny negativní bytosti od něho odstupují a že tento člověk přichází naplnit jasný záměr Vyšší Prozřetelnosti. A už v té chvíli bylo temným silám jasno v tom, že samotný svatý Václav bude podobně jako Kristus nenapadnutelný a tudíž že jediný způsob, jak mohou zmařit jeho osud a odkaz, bude skrze padlé lidské bytosti tady na Zemi. Samotný svatý Václav ale sám o sobě, až do posledních okamžiků života, včetně osudové chvíle ve Staré Boleslavi, nedal temnotám do rukou žádnou mocnou zbraň, se kterou by mohly ony sami znesvětit jeho svaté dílo. Mysleme na to, když si klademe otázku po naší národní svébytnosti a kdy v dnešní době hledáme ochranu před temnými snahami zničit naši společnost a stát.

Do kláštera sv. Nauma jsme se vypravili během našeho pobytu dvakrát a bylo to už několikáté z řady tzv. svatých míst, kam jsme se s kamarády vypravili. Mnohé z kostelů a klášterů, které jsme v uplynulých letech navštívili, měly velmi silné duchovní vyzařování, ale když jsem vstoupila do kostela, kde leží pochovaný sv. Naum, prožila jsem tam zcela nečekaný stav. V okamžiku, kdy jsem se ocitla v nitru chrámu, jsem najednou cítila, jak se skrze působení nějaké vyšší síly začíná doslova roztáčet moje vlastní aura. Sama od sebe jsem přitom k tomu nedala žádný podnět, a přesto jsem doslova fyzicky cítila, jak se má aura točí v jakémsi vířivém kole. A přitom v ní vystupují do popředí obrazy všech těch míst, která jsme už dříve navštívili a která měla především nějaké spojení s životem a působením Cyrila a Metoděje. Dokonce jsem začala cítit, jakou silnou energii vyzařuje kříž, vyrobený pravoslavnými mnichy na ostrově Athos, který jsem měla v té chvíli pověšený kolem krku.

Celý živý obraz, který se míhal v mé auře, se přitom skládal do jakési smysluplné mozaiky. Připadalo mi to tak, jako kdybych tady v klášteře svatého Nauma, našla nějaký poslední kousek, který do této mozaiky patřil a v okamžiku, kdy se celek doplnil, dostal celý obraz najednou mnohem hlubší smysl. Já jsem si jista, že jsem kdysi žila na Velké Moravě, viděla jsem to ve své minulosti a teď po více než tisíci letech, jsem najednou měla tady v klášteře sv. Nauma pocit, že jsem konečně završila nějaké mnohaleté karmické putování. Byl to hodně zvláštní a intenzívní pocit a sama jsem zvědavá, jaký může mít tohle všechno na člověka vliv ve smyslu jeho dalšího duchovního vývoje.

Na této cestě po ohridských klášterech nás tentokrát doprovázela i naše kamarádka umělecká malířka Karolína, která má i určité jasnovidné nadání. Bylo zajímavé slyšet od ní, jak se například při kontemplaci a modlitbách mění u člověka vyzařování jeho aury a jaké specifické útvary se v ní objevují. Kamarádka to popisovala jako vznášející se světla v podobě například fialových a smaragdových koulí, které ve své energetické struktuře působily jako prostupy do jiných vesmírů, do jiných dimenzí. Vypadalo to podle jejího popisu jako světelné brány, skrze které se tam může člověk propojit, a z míst, kam tyto portály vedou, pak může čerpat duchovní energii a inspiraci.

Zajímavý poznatek měla naše jasnovidná kamarádka k vhodnému oblečení při návštěvě chrámu. Já jsem si dříve často pokryla při vstupu do kteréhokoliv kostela vlasy nějakým šátkem nebo podobným doplňkem. Pak jsem od toho upustila, abych nepůsobila moc staromódně, jenomže právě při návštěvě v Klášteře sv. Nauma jsem si uvědomila, že to pokrytí hlavy skutečně potřebuji k určitému vnitřnímu pokoji při modlitbách. V okamžiku, kdy jsem to udělala a ten šál si na hlavu vložila, jsem ihned pocítila, jak se nejen uklidnilo moje nitro, ale navíc se v té chvíli ode mne doslova izolovalo hlučné a rušivé okolí. Jako kdyby se mezi mnou a ostatními návštěvníky chrámu vytvořila určitá clona, která mi umožnila se mnohem lépe dostat do stavu duchovního propojení. A potvrdila mi to i naše kamarádka, která to celé pozorovala, že se tímto úkonem opět změnilo celé vyzařování aury, které bylo pak mnohem více kompaktní a harmonické. Což jenom dokazuje, že mnohé dřívější zvyklosti a mravy měly své smysluplné opodstatnění. Jenom jsem pak přemýšlela nad tím, jak to asi vnímají muži, kteří naopak pokrývku hlavy v kostele mít nesmí. Jestli si uvědomují ten rozdíl a jaký vliv má sejmutí pokrývky hlavy v kostele na jejich vnímání. Sama za sebe bych předpokládala, že v tom bude u muže spíše projev pokory a ukázněnosti před Bohem. Kněží tuto pokrývku hlavy v mnoha případech sice mají, ale je pravda, že ta má zase jiný symbolický význam.

V souvislosti s pravoslavnými mnichy bych také chtěla zmínit jedno velmi srdečné setkání právě v Klášteře sv. Nauma. Všeobecně se dá říci, že mniši východních klášterů působí tak nějak více důstojněji a mužněji, než třeba mnozí naši katoličtí kněží a církevní představitelé. Také si ale drží větší odstup od běžných návštěvníků a při kontaktu se ženami zde platí trochu jiná pravidla. Ostatně to už jsme zažili při našich předchozích cestách po klášterech na Krétě nebo třeba v Srbsku. Dost důležitou roli zde hraje ustrojení a celkové chování člověka, pokud se s pravoslavnými mnichy chce dostat do nějakého bližšího kontaktu. My jsme jednoho potkali při vstupu do Kláštera sv. Nauma a přestože si tento mnich od nás držel určitý odstup, působil na mne osobně velmi pozitivně. Při naší druhé návštěvě kláštera jsem ho proto oslovila s tím, že přicházíme z místa, kde původně stával Veligrad a že jejich náboženská tradice a historie má kořeny u nás na Moravě. V tu chvíli se tento důstojný mnich doslova rozzářil a ukázalo se, že nás dva spojuje velká láska k naší duchovní minulosti a všem těm ze svatých, kteří ji byli schopni svými činy udržet a přenést až do současné doby. Musím říci, že mne tento rozhovor velice potěšil, duchovně doslova občerstvil a kdybychom nespěchali na loď, která už na nás čekala v přístavu, zůstala bych v Klášteře sv. Nauma ještě mnohem déle. Cítila jsem se tam tak dobře a takovým způsobem naplněná, že se mi v tu chvíli vůbec nechtělo někam odjíždět. A myslím si, že se k tomuto místu budu ještě často ve vzpomínkách vracet.

Celá návštěva Kláštera sv. Nauma mne přivedla na konec jedné cesty, kde jsem ovšem nalezla hlubokou životní moudrost. Stála jsem uvnitř poklidného chrámu úplně sama a tehdy jsem vyslovila některá svoje přání, z nichž se většina týkala mojí práce a snahy pomoci lidem, kteří se nacházejí v těžké životní situaci. Měla jsem za to, že na takovém místě bych mohla dostat požehnání a posilu potřebnou k této svojí službě a taková přání se mi zdála být dostatečně produchovnělá. Ale potom jsem ještě přešla k hrobu sv. Nauma, odkud jsem celou dobu vnímala, že vychází ta neuvěřitelně silná duchovní energie, kterou jsem zaregistrovala už na začátku našeho příjezdu. A tam mi teprve došlo, že moje předchozí přání, vyslovená ještě vevnitř v kostele, jsou sice nesobecká a pozitivní, ale nemají tu duchovní hodnotu, o kterou bych měla na tomto místě ve skutečnosti správně požádat.

Došlo mi totiž, že stojím u hrobu člověka, který byl kdysi dávno za dramatických okolností doslova vyštván ze svého domova a musel protrpět mnohá příkoří a rány osudu. Putoval dlouhou cestou, na které nebylo často vůbec žádné světlo naděje, stejně jako vlídných slov a laskavých rukou. A přesto si tento muž, podobně jako jeho druhové, dokázal v sobě udržet to nejcennější, co dostal člověk od Boha, a tou je duchovní jiskra, která je věčná, nezničitelná a nepředvídatelně životaschopná. A pak, na místě vzdáleném tisíce kilometrů od jeho původního domova, dokázal sv. Naum vybudovat chrám Páně, který až do dnešních dnů vyzařuje takovou silnou duchovní energii, že probudí v člověku i mnohé hluboko skryté myšlenky a city.

A proto jsem také u hrobu sv. Nauma změnila svoje původní přání a odcházela jsem odsud s prosbou, abych měla vždy dost sil a udržela si v životě pevnou víru. A také abych nikdy nenechala svoji duchovní jiskru zmírat v beznaději a zoufalství, protože pokud si člověk v sobě dokáže udržet tento hořící plamen, tak se nikdy nemůže stát, že ho Věčné Světlo nechá padnout do temnot a prázdnoty.

A s touto modlitbou jsem uzavřela celé jedno velké kolo našeho putování za duchovním poznáním a Světlem. 

Text:   Alžběta Kováříková

Foto:   Jan Ištvánek, Jiří Kovářík