Pouť do kraje Svaté Zdislavy z Lemberka

V prvních dnech letošních prázdnin jsme se s přáteli opět vydali na pouť po stopách českých světců a pro tentokrát jsme zamířili až na sever české země do kraje, kde před zhruba osmi sty lety žila později svatořečená Zdislava z Lemberka. Navštívili jsme přitom mnohá další zajímavá místa, která jistě stojí za to, aby zde člověk alespoň na chvíli zastavil svoje kroky a ponořil se do hloubky paměti naší země a jejího duchovního bohatství. A zároveň si zde i uvědomil, že ne každá cesta je zároveň poutí, z níž se vrací lidská duše obohacenější a oduševnělejší, než byla před samotným jejím počátkem.

Naše putování jsme začali v brzkých ranních hodinách, protože byl před námi kus dlouhé cesty a měli jsme opět štěstí na volný silniční provoz, neboť většina našich spoluobčanů mířila v první prázdninové dny spíše na jih k moři než na sever naší republiky. Po krátké zastávce ve městě, kde se zrodil jeden z našich nejpěknějších večerníčků o ševci Rumcajzovi, jsme dorazili až do Nové Paky, kde jsme měli domluvenu první prohlídku. Na okraji tohoto městečka totiž stojí jeden ze tří dřevěných kostelů, které byly do naší republiky dovezeny v minulém století z Podkarpatské Rusi. Jedná se o kostelík zasvěcený sv. Mikuláši a původně patřil řeckokatolické církvi. Do republiky se dostal tím způsobem, že ho místní pan továrník zakoupil v době, kdy měla být tato stavba ve své domovině stržena a nahrazena novou kamennou. Později pan továrník zemřel na následky mučení nacisty a je v kostele i s rodinou pochovaný. V současné době je kostelík ve vlastnictví jeho syna, který prohlídky případným zájemcům stále povoluje, je ale otázkou, jak celý zdejší areál, k němuž patří i bývalý penzion pro seniory a malý lesopark, jednou dopadne. Všechny objekty zde bohužel dosti chátrají a není zřejmě vůle či možná dost peněz, aby byly restaurovány a vráceny opět do plnohodnotného provozu.

Při prohlídce kostelíka jsme měli opět štěstí na skvělého průvodce. Byl to starý pán, který v těchto místech strávil velkou část svého života a jako v jiných případech, také on nám povyprávěl velmi mnoho podrobností a zajímavých příběhů, vztahujících se nejen ke zdejšímu svatostánku, ale stejně tak i k lidem, kteří v jeho zdech kdysi přebývali. Seznámení se s takovými průvodci jsou přitom na našich poutích těmi nejlepšími momenty, protože se téměř vždy setkáme s velkou ochotou a vstřícností, a snad i s potěšením, že v dnešní uspěchané době ještě někdo projevuje zájem naslouchat a odnést si nějaké poučení pro vlastní životní cestu.

www.mistopisy.cz/pruvodce/body-zajmu/943/dreveny-kostel-sv.-mikulase-v-nove-pace

Po klidné noci v obci Hvězdov, kde jsme měli pronajatou dřevěnou chatu, jsme se druhý den vydali až za hranice naší země, do Německa. Ač jsme tuto cestu původně vůbec neplánovali, všimla jsem si ještě večer předchozího dne, že nedaleko od Jablonného, směrem na sever, stojí zbytky středověkého hradu a kláštera, který zde nechal vybudovat císař Karel IV. Jedná se o klášter Oybin, který ve čtrnáctém století náležel k českým zemím, stejně jako nedaleká Žitava a ještě o něco málo vzdálenější Zhořelec. A když jsme o pár hodin později stoupali směrem k zachovalým zdem komplexu, věděli jsme už s jistotou, že se opět nalézáme na úžasném místě.

Kdo jste někdy navštívili mystický Panenský Týnec a byli jste vnímaví k energii tohoto bývalého chrámu, pak vám určitě doporučujeme klášter Oybin navštívit. Je poněkud rozsáhlejší, v zachovalých prostorách jsou dokonce instalovány poučné panely, a to i v češtině, a samotný chrám, respektive jeho pozůstatky, jsou skutečně velmi silným magickým místem. Stále zde totiž působí duchovní proudy energie, které svého času císař Karel IV. s pomocí francouzských stavitelů a mnoha duchovních osob vetkl do paměti naší země a národa. Dokonce se mi zdálo, že tento chrám oslovuje více návštěvníky z Čech a Moravy než samotné Němce, do jejichž státního celku dnes celý komplex patří. Je také výhodou navštívit chrám v brzkých hodinách, hned po otevření, kdy zde nebývá ještě tolik návštěvníků a turistických výprav.

www.region-ceskesvycarsko.cz/turisticke-zajimavosti/hrady-a-zamky/hrad-oybin

Nadšeni klášterem v Oybinu jsme se vraceli do České republiky a naše kroky směřovaly k místům, kde strávila svůj požehnaný život svatá Zdislava z Lemberka. Její hrob se dnes nachází v bazilice v Jablonném v Podještědí, a přesto, že se jedná o trochu zapadlé městečko téměř až na hranicích naší země, stojí určitě za to se k místům posledního odpočinku této paní vypravit.

Samotná bazilika je několikrát přestavěna, dnes je to víceméně barokní chrám, ale zdejší místo osloví jistě i ty, kteří upřednostňují památky spíše doby románské či gotické. Člověk si to uvědomí hlavně v okamžiku, kdy vstoupí do podzemí chrámu, protože je zde velmi silná energie a lze zde vnímat živou přítomnost těch, kdo jsou tady pohřbeni. Já sama jsme měla až zábrany, jen tak lehce se procházet v těchto zdech, protože jsem doslova cítila, jak jsme v kryptě sledováni mnoha páry očí, které pátravým pohledem zkoumají naše duše a ptají se na úmysly, s nimiž jsme na tato místa přišli. Věru není radno ještě ani po staletích vstupovat jen tak, bez úcty a pokory, na některá střežená místa.

Nahoře v bazilice je oltář, kde je vystavena lebka světice a leží zde také kniha, do které lidé zapisují svoje modlitby a prosby. Sama jsem k ní poklekla, že poprosím svatou Zdislavu o přímluvu za naši kamarádku. Bezděky jsem přitom pohlédla na prosby lidí, kteří do knihy psali přede mnou, a musím říci, že v ten okamžik mi doslova vyrazily slzy proudem z očí. Jakou beznaděj asi musí prožít rodiče a prarodiče těch dětí, kterým lékaři jednoho dne oznámí, že jejich dcera či vnuk jsou nevyléčitelně nemocní. A na druhou stranu jakou naději a víru v sobě tito lidé musí objevit, když prosí o pomoc ženu, která zde konala zázraky už před téměř tisíci lety. Právě na takových místech člověk pochopí, jakou duchovní vibraci na sobě nesou ti, kterým říkáme světci a prosíme je o přímluvu na Nebesích. Takovou důvěru si prostě nemůže vybudovat nikdo, kdo nemá sám absolutní víru v Nebesa a nepřevládá v něm láska a touha pomoci bližnímu, bez jakýchkoliv předsudků a hlavně odsudků. Proto také stojí za to taková místa navštívit. Aby si člověk uvědomil nejen svoje potřeby, ale třeba i určité nedostatky způsobené vlastní pohodlností a občas chybějící vnímavostí k potřebám našich nejbližších.

www.zdislava.cz

Kousek od městečka Jablonného stojí na kopci hrad Lemberk. Cesta k němu vede kolem studánky svaté Zdislavy a je to moc příjemná procházka. Na hradě se točila pohádka „Tajemství staré bambitky“, a v okolí hradu je dochována stará lipová alej a některá stavení ještě z doby předminulého století.

Třetí den naší pouti jsme se vypravili na hrad Sloup a do Modlivého dolu. Minuli jsme „Peklo“, což jsou pískovcové jeskyně, kde se natáčela pohádka „Z čerty nejsou žerty“. Dnes v objektu sídlí soukromý klub motorkářů, se kterými tedy nejsou také žádné velké žerty, alespoň ne v brzkých ranních hodinách. Je škoda, že zde není nějaká smysluplnější expozice. Ať už třeba pohádkových postav anebo poučná stezka pro dospělé. V útrobách jeskyní byla totiž za války ukryta německá továrna a ještě dříve se zde těžily horniny pro výrobu skla.

Co je ale vůbec v tomto kraji zajímavé, je množství různých pískovcových skal, do kterých byly dřívějšími kameníky vytesány někdy až neuvěřitelné reliéfy a působivé prostory. Právě na hradě Sloup je jedna taková kaple a ještě větší skvost je ukryt v Modlivém dole. Ke kapličce vede křížová cesta, po které v dřívějších dobách kráčelo velké množství poutníků, mezi nimi dokonce i poslední korunovaný český král Ferdinand Dobrotivý. Sama kaplička pak trochu připomíná skalní komplex v Petře, i když předlohou měla být kaple v Lurdech. Svojí velikostí se samozřejmě kaplička nemůže s těmito významnými památkami srovnávat, ale ona se asi síla modlitby stejně neodvíjí od velikosti toho kterého chrámu, v němž právě poutník zastaví svoje kroky. I návštěva malé kapličky, vyzdobené květinami prostých věřících, může přinést člověku poklid na duši a útěchu v jeho trápení. A právě k takovým místům kaplička v Modlivém dole určitě patří.

www.ceskolipsko.info/dr-cs/594-modlivy-dul-u-obce-svojkov.html

Tento den jsme ještě v podvečer zavítali do obce Vinec u Mladé Boleslavi, kde stojí malý kostelík z románského období. Provázel nás pan kostelník, který byl opravdu skvělým vypravěčem. Nejen že jako místní obyvatel měl ke kostelíku přímo osobní vztah, ale jako znalec románské architektury nás poučil i o věcech, kterým jako laici až tak nerozumíme nebo si jich jednoduše třeba ani nevšimneme. Navíc se nám oba pánové průvodci, jak v kostele v Nové Pace, tak i ve Vinci, věnovali ve svém volném čase, dokonce v den státního svátku, respektive v neděli, a to ještě nechtěli oba ani slyšet o nějakém placení vstupného. Pánové také přišli i v těchto teplých dnech v košili a dlouhých kalhotách, přitom oba bydleli hned vedle kostela a mohli vyběhnout jen tak v nějakém domácím oblečení. Bylo prostě vidět, že jejich způsob vnímání důstojnosti místa, kam přicházeli, byl opravdu daný jinou výchovou a společenskými návyky, než jaké si bohužel osvojily generace následující po této jejich předválečné.

www.cesky-raj.info/dr-cs/6215-kostel-sv-mikulase-vinec.html

Poslední zastávkou na naší pouti byl hrad Bezděz, tyčící se kousek od Máchova jezera. Je to jeden z královských hradů, které obklopovaly v prstenci středobod české země, a mezi jeho vlastníky patřili pouze ti nejvýznamnější šlechtici našeho království. Už ho navštívilo mnoho turistů, kteří vstoupili i do jeho nejkrásnějších prostor, mezi kterými je hradní kaple, vybudovaná v ranně gotickém slohu. A možná také slyšeli o tom, že pokud si v kapli sáhnou na kousek skály, která se nachází v prostoru kněžiště, ucítí lehké brnění nebo teplo vycházející z kamene. Kaple byla původně zasvěcena archandělu Michaelovi, posléze Panně Marii, a následně opět původnímu archandělovi. Přímo v kapli byl prý kdysi umístěn obraz černé Madonny Monserratské, který měl zázračné působení a uzdravoval přicházející poutníky.

Já bych návštěvníkům kaple na Bezdězu poradila, aby místo dotýkání se samotného kamene vstoupili s tichou úctou na dřevěnou desku, která se nachází v místě kněžiště. Dlaně rukou nechť obrátí směrem vzhůru a uvolní celou svoji mysl ve zbožné kontemplaci. Po určité chvíli začne člověk vnímat nejprve mírný tlak ve středu dlaní a posléze může začít cítit i energii, která se mu roztočí v každé z dlaní jako spirála. Skrze temeno hlavy může také začít proudit do těla člověka velmi silná energie, která začne roztáčet jednotlivé čakry v těle a uvolňovat případné blokády. Proud energie je zde tak silný, že může dotyčný jedinec mít pocit, že se s ním začala houpat země, což jsme s mojí kamarádkou obě v kapli zažily.

Tento proud energie se podle mne nachází v těchto místech proto, že stojíte přímo na kněžišti, kde kněz prováděl ten nejdůležitější úkon celé křesťanské mše, totiž přijímání Těla a Krve Páně, a ve své podstatě by měl toto člověk cítit i v jiném křesťanském chrámu. Ne všude ale má věřící možnost stanout přímo na kněžišti a navíc zde pobýt sám jako třeba právě na Bezdězu, v tichu a nádheře gotické kaple. Ranní hodina a všední den je pak pro takovou návštěvu bývalé královské kaple zdaleka nejideálnější, je ovšem třeba počítat s tím, že samotná cesta na hrad trvá nejméně půl hodiny a ve výstupu je poněkud náročná.

www.emauzy.cz/cz/index.php?id=5&h=1

Ne každá cesta je zároveň poutí. Kráčet po místech poutních a posvátných obohacuje duši člověka mnohem více než mu může přinést samotný fyzický pohyb po pozemských cestách. Krása krajiny nadnáší smysly lidské duše a místa, která v sobě uchovávají živý otisk našich předků, jsou pozvánkou do širšího společenství, v jehož srdci se člověk vždy proměňuje. V očích druhých poutníků i sám před sebou. Někdy se očista duše projeví už v samotném okamžiku, kdy člověk vstoupí do posvátných prostor, a někdy se tato proměna přeleje přes srdce člověka pozvolna, jako tichá voda večerního jezera. A tak je radno, aby se lidská duše na takovou pouť alespoň jednou za čas vydala a přinesla tím nový rozměr nejen do života svého a svých nejbližších, ale třeba i všech těch poutníků, se kterými se na takovém svém putování někde setká.

Text: Alžběta Kováříková

Foto: Jan Ištvánek