Největším překvapením při cestě po severním Španělsku pro nás asi byla oblast Sierra de Aralar. V sobotu ráno jsme opustili vesničku Hortiguela, a přestože začalo pršet, rozhodli jsme se, že se do provincie Baskitsko a Navarra, kde se tato náhorní plošina nachází, přesuneme po silnici, protínající pohoří Cordillera Ibérica. Více než dvoutisícové vrcholky lemovaly naši trasu do města Najero, kde jsme chtěli navštívit další z klášterů. Silnice zde byla sjízdná, ale hlavně ve druhém úseku jízdy jsme už byli vděčni za naše SUV, protože se kvalita vozovky dost zhoršila. Zvládli jsme to nakonec v pohodě, jen nás mrzelo, že jsme si kvůli deštivému počasí nemohli lépe prohlédnout krásu hor, kterými jsme projížděli.

Klášter Santa Maria La Real of Najera patří stejně jako o pár kilometrů dál stojící klášter Irache k těm méně zdobeným chrámům, ale určitě také stojí za návštěvu poutníků. V prvním z nich je pohřbeno několik králů a královen, jeho interiér zdobí velmi groteskní dřevěná křesla pro mnichy a v neposlední řadě se zde nachází jeskyně s uctívanou soškou Panny Marie. Benediktinský klášter Irache má za sebou velmi dlouhou historii, dříve sloužil jako lazaret pro poutníky směřující do Santiaga de Compostela. K tomuto klášteru doporučujeme udělat si cestu i proto, že v jeho těsné blízkosti leží Muzeo de Vino, a také vyhlášené vinařství Bodega Irache.

O náhorní plošině Sierra de Aralar, kam jsme zamířili v podvečerních hodinách po návštěvě kláštera Irache, se v turistickém průvodci píše toto: “Je to oblast plná neprostupných bukových lesů, které jsou domovem draků, duchů a mnoha dalších mytologických postav známých z pradávných baskitských bájí a pohádek“. Běžný turista si po přečtení těchto řádků pomyslí něco o dobré reklamě, jak nalákat do země zvědavé návštěvníky, a nečeká žádné velké mysterium či snad duchovní zážitek. My ovšem těmto věcem věříme a věřit budeme i nadále, neboť ve chvíli, kdy jsme odbočili z hlavní cesty a nořili se stále hlouběji do Sierra de Aralar, padla na kraj taková mlha, že jsme museli jet doslova krokem. A že budou v těchto místech bydlet i zvláštní obyvatelé jsme pochopili v okamžiku, kdy nás v protisměru v té neproniknutelné mlze míjelo auto bez jakýchkoliv zapnutých světel a dle vzhledu pravděpodobně i bez technického průkazu. A to jsme ještě nevěděli, že až se druhý den ráno v našem hotelu probudíme a porozhlédneme se po jeho okolí, tak zjistíme, že se přímo nad námi tyčí magická hora připomínající záhadný tibetský Kailás. Impozantní, neproniknutelná a s hejnem dravých ptáků, kroužících volně kolem jejího vrcholu.

Kdyby se mě někdo zeptal, před naší cestou do Španělska, co vím o Navaře a Baskitsku, tak bych bohužel musela přiznat, že jedině snad to, že se v těchto krajích profilovala teroristická skupina ETA, která skrze násilí prosazovala odtržení Baskitska od Španělského království. My jsme neměli možnost navštívit i přímořská centra jako je Bilbao nebo San Sebastian, kde bychom možná získali jiný dojem o této části země, pohybovali jsme se pouze v oblasti Sierra de Aralar, ale i zde byli její obyvatelé naprosto jednoznačně pro baskickou suverenitu, a to včetně mladých lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou Baskové, a nikoliv Španělé. Je zajímavé, že na rozdíl od všech ostatních míst, kterými jsme projížděli, tady už jsme se domluvili slušně anglicky, přesto jsme neměli čas a asi ani dostatečnou slovní zásobu k tomu, abychom s místními vedli delší rozpravu o důvodech, které je k těmto postojům vedou. V každém případě ale musíme konstatovat, že zdejší krajina a její rodáci jsou velmi svébytná a v mnohém ohledu i mimořádná minorita, nepodobná žádné jiné.

Už v okamžiku, kdy jsme v podvečer za husté mlhy vstoupili na území Sierra de Aralar, jsem já osobně začala vnímat jakési „magické kouzlo“ zdejší krajiny, které mi velmi silně evokovalo báje o Avalonu, kouzelníku Merlinovi a jeho družky Nimue. Tato legenda má přitom kořeny nejspíše někde v Bretani, odkud se pak dostala do Anglie, ale Bretaň od Baskitska odděluje pouze Biskajský záliv, a proto si myslím, že některé bretaňské mýty a příběhy mohly ožít i na území Baskitska a Navarry. Ostatně my jsme před naším hotelem také potkali jednoho místního druida, který se se mnou dal do řeči a ptal se mě na plán naší cesty. Řekla jsem, že bychom rádi navštívili románský kostelík San Miguel in Excelsis, což je nejstarší chrám na území Baskitska a Navarry a pravděpodobně bude i velmi krásný, ale ještě jsem ve své odpovědi, samozřejmě žertem, podotkla, že bych vůbec nejraději vylezla na tu magickou horu, tyčící se nad námi. Aniž jsem předpokládala, že by se na její vrchol vůbec dalo nějak dostat. Druid ovšem s lehkostí kouzelníka podotkl, že on tam už se svými malými dětmi byl a že my to určitě zvládneme také. Navíc nás ujistil, že hora je opravdu považována za magickou, a že se na ní stále provádějí některé pohanské rituály. Ostatně celá okolní krajina je doslova poseta dolmeny, menhiry a starobylými pohřebišti a já jsem velmi litovala toho, že ji budeme muset už v podvečer opustit.

Ale než tato chvíle nastala, tak jsme opravdu absolvovali úžasný výstup na magickou horu Ihurbain, jejíž úbočí pokrývají nádherné bukové lesy. Příroda je zde divoká a nespoutaná, vtáhne vás do svého nitra a jenom pokud se budete chovat slušně a respektovat pravidla elfů, dovolí vám také vrátit se z výstupu v pořádku zpátky. Hora sama je poměrně strmá, i když první dvě třetiny trasy nejsou nijak zvlášť obtížné. Další úsek cesty k vrcholu už ale náročný byl, já sama jsem s námahou dosáhla těsně k vrcholu, odkud ještě trasa pokračovala po hřebeni o něco dále. Tam už se vypravili pouze Víťa s Honzou, kteří měli i to štěstí, že se pro ně na chvíli rozestřela mlha a oni mohli udělat pár krásných snímků na památku. Celou cestu k vrcholu nad námi také kroužila hejna dravých ptáků, zřejmě supů bělohlavých, kteří zde mají svá hnízda. Měla jsem přitom trochu pocit, že se supi soustřeďují na obloze tak nějak více nade mnou, zřejmě proto, že mě odhadli jako nejslabší kořist ze všech pohybujících se osob, které se ten den snažily zdolat vrchol jejich mateřské hory. Anebo to dělal ten kabátek z ovčí vlny, který jsem měla při výstupu na sobě? 😊

Ačkoliv jsem v určité chvíli našeho výstupu na Ihurbain přestávala věřit tomu, že ještě budu schopna se vrátit stejnou trasou z hory dolů, a už jsem přemýšlela nad tím, kolik asi může stát takový vrtulník s lanem, měli jsme štěstí a celá naše skupina se vrátila v pořádku zpátky. Neplánovaný výstup jsme si opravdu užili a kdyby to jen trochu šlo, tak bychom ve zdejším kraji druidů, draků a elfů rádi zůstali ještě o něco déle.

Tentýž den, kdy jsme sestoupili z hory Ihurbain jsme se odpoledne přesouvali z Arbizu o dvě stě kilometrů dále do vesničky Loarre, kde jsme měli domluvený další nocleh. Loarre je v podstatě malá víska, která je však známá monumentálním hradem, tyčícím se v jejím sousedství. Také tudy vede cesta do Santiaga de Compostela a jedna skupina poutníků byla ubytována ve stejném penzionu jako my. Naše ubytování mělo tak výjimečnou atmosféru, že na něj zde musíme dát odkaz. Kombinace muzea, antikvariátu a starožitnictví, vše ale velmi čisté a s dobrou snídaní v ceně.

http://elcallejondeandrese.com/en/our-equipment/

Castillo de Loarre je impozantní románský hrad z doby raného středověku, jeden z nejlépe zachovaných v Evropě vůbec. Určitě stojí za návštěvu, jenom bychom doporučovali přijet k jeho hradní bráně spíše za denního světla, protože na hradě není instalováno žádné osvětlení. I v přítmí ovšem působí celá pevnost velmi magicky, člověk se v myšlenkách snadno přenese do dávných dob jeho největší slávy. Fanoušci filmů od režiséra Ridley Scotta možná také poznají, že se právě na tomto hradě, a v jeho nejbližším okolí, natáčel velkofilm Království Nebeské, příběh z dob křižáckých výprav, kdy už Castillo de Loarre skutečně stál pevně ve svých základech.

Po návštěvě hradu nás čekal tento den přesun do dalšího ubytování, ale ještě v odpoledních hodinách jsme měli naplánované navštívit benediktinský klášter Montserrat s jeho Černou Madonou, patronkou Katalánska. Já osobně jsem měla trochu obavy z toho, zda na nás klášter nebude působit více impozantním než duchovním dojmem, ale musím říct, že návštěva Montserratu byla zcela bez debat duchovním vrcholem naší pouti po Španělském království. Klášter je umístěn v horách a kdo si prohlédne Honzovy fotky, tak na nich spatří, že toto poutní místo střeží mnozí ochránci, včetně těch skalních. Navíc je interiér kláštera opravdu nádherný, nesmírně povznášející a duchovně požehnaný. Socha Černé Madony je umístěna ve výklenku na vrcholu chrámu, poutníci se jí přicházejí poklonit postranní chodbou, která je uvede jak k samotné Madoně, tak i do svatých prostor, v nichž je umístěna. Je to opravdu silný prožitek a člověk si odsud odnáší vskutku hluboký duchovní vjem.

V dnešní době lze navíc vstupenky koupit dopředu přes internet a k prohlídce kláštera se dostavit až přesně na čas. A je velmi žádoucí vstupovat na taková místa vhodně oblečen, tj. muži kalhoty a ženy delší sukně a s pokrývkou ramen.

Z benediktinského kláštera jsme odjížděli už za padajícího soumraku, ale naše poslední ubytování nebylo příliš daleko. Jen jsme ještě cestou nakoupili potraviny a pak už se nám otevřela brána statku několik set let starého, který jeho současní majitelé tvrdou prací uvedli do takřka dokonalé podoby. Bylo to jedno z nejlepších ubytování během našich cest, v dosahu letiště i samotné Barcelony, a navíc jsme zde měli možnost ochutnat výborné domácí víno z produkce majitelů statku a k osvěžení sloužil prostorný bazén. Když jsme měli za dva dny odsud odjíždět, velmi se nám chtělo zahodit někam naše zpáteční letenky, a ještě si pobyt ve vesničce Els Hostalets prodloužit😊.

https://canrobira.com/es/

Výhoda našeho ubytování v Els Hostalets byla ta, že pár kilometrů odsud je v městečku Cornella první stanice metra, které protíná křížem krážem celou Barcelonu. Vlakové soupravy i stanice metra jsou čisté, cestovali v nich nejen turisté, ale i místní obyvatelé a cena jízdného není nijak předražená. Jedna zastávka metra je přímo u chrámu Sagrada Familia, kam jsme měli na odpoledne zakoupeny vstupenky, ale ještě předtím jsme si chtěli trochu projít samotné město. Neměli jsme přitom snahu uvidět toho co nejvíce, chtěli jsme si v podstatě užít spíše celkovou atmosféru tohoto dynamicky pulsujícího města. Proto jsme si už předem vybrali z té nepřeberné nabídky muzeí, kostelů a světoznámých památek pouze tři konkrétní věci.

Při pěší procházce po Barceloně jsme nejprve zavítali na jedno z městských tržišť, nabízející všechny možné představitelné lahůdky španělské kuchyně. Rozumí se, že na takové místo je lépe přijít už s plným žaludkem, protože jinak se u vás může dostavit velmi silný slintavý reflex. Pokud se mě osobně týká, myslím si, že i kdybych byla v Barceloně třeba týden, dostavím se na toto místo kulinářských požitků třeba každý den, i na úkor všech ostatních vyhlášených památek😊. V Barceloně se přitom dá poměrně levně najíst, je zde velká konkurence, a proto byly ceny pokrmů levnější než v některých venkovských hospůdkách. Klasické obědové menu se skládá z nápoje, pak se podávají dva chody a navrch ještě dostanete zákusek. Tato porce vám naplní žaludek na hodně dlouho, takže večeře už bývá ve Španělsku většinou jenom lehká. Španělé si na oběd také vyhrazují poměrně dost času, všude platí mezi jednou a čtvrtou hodinou siesta, kdy se zavírají památky i běžné obchody. Mimo Barcelonu to platilo všude, a i v Barceloně je třeba s tím trochu počítat, i když tam to nebylo až tak striktně dodržováno.

Procházkou po Barceloně jsme se dostali až do přístavu, který jsme si chtěli prohlédnout a nadechnout se zde vůně mořských vln. Svítilo sluníčko, teplota byla kolem dvaceti stupňů, takže jsme si ještě i v říjnu užili něco ze středomořského klimatu. Přístav je proslulý řadou restaurací, specializujících se na pokrmy z ryb, ale není třeba utrácet zde vysoké částky za předraženou nabídku místních podniků. Čerstvě upravené ryby dostanete v celé Barceloně a v podstatě i v ostatních částech Španělska. My jsme si je dali k obědu několikrát a vždy jsme si velmi pochutnali. Ve Španělsku připravují i bramborový salát podobný tomu našemu, takže jsem neodolala a v jedné venkovské restauraci vyzkoušela španělské „štědrovečerní“ menu. Bylo to dobré, ryba byla skvělá, ale náš bramborový salát, tedy ten domácí, je chuťově přece jenom o něco lepší. Ve Španělsku také neholdují nijak zvlášť omáčkám a knedlíky snad ani neznají, takže i po všech těch lahůdkách, které jsme tam ochutnali, jsem se nakonec těšila domů na koprovku nebo svíčkovou s karlovarským knedlíkem.

Nejvyhlášenější památkou Barcelony je samozřejmě chrám Sagrada Familia, ke kterému míří turisté a poutníci opravdu z celého světa. My jsme během návštěvy viděli zástupce všech národů, snad možná jen s výjimkou Eskymáků, a celá památka je doslova v obležení návštěvníků. Vstupné do chrámu se dá koupit po internetu na přesný čas, ale jeho cena je vyšší než u jiných památek. Platili jsme zhruba sedm set korun za jednotlivce, což odpovídá světovému věhlasu Gaudiho architektury. Za sebe mohu přitom říct, že mně se líbil více interiér chrámu, ten je opravdu nádherný a svým způsobem připomíná Lothlórien z Tolkienovy ságy Pán prstenů. Kouzlo barevných vitráží je samozřejmě nejmagičtější za plného slunečního svitu, ale nádherná může být i noční prohlídka chrámu. Jediné, co podle mého názoru trochu snižuje prožitek poutníka při návštěvě této nejvýznamnější barcelonské stavby, je atmosféra kolem, ale hlavně uvnitř chrámu, protože hlučící zástupy turistů zde vytváří poněkud rušivou energii. Na rozdíl od mnoha jiných sakrálních staveb, které jsme ve Španělsku během naší cesty navštívili, jsme v Sagrada Familia marně hledali možnost zažít duchovní okamžik v klidném rozjímání.

Středeční večer byl náš poslední, který jsme měli strávit ve Španělském království, a tak jsme si po návratu z rušné Barcelony udělali opravdu dobrou večeři, vypili poslední láhve výborného červeného vína a opět jsme si mohli říct, že jsme viděli krásnou zemi, zažili skvělé momenty a potkali spoustu úžasných lidí. Tím spíše nás pak krátce po návratu rozesmutnila zpráva o tom, že Španělsko zasáhly velké devastující povodně, a protože jsme měsíc předtím byli pomáhat u nás v Bělé pod Pradědem a viděli jsme na vlastní oči katastrofické následky, které tam velká voda způsobila, dokázali jsme si dobře představit, v jaké zoufalé situaci tamější lidi jsou. Je také velmi pravděpodobné, že pokud bychom byli v době záplav ještě ve Španělsku, tak stočíme směr naší jízdy asi trochu jižněji a jeli bychom i tam pomoci. Myslím si totiž, že jsme si spolu s mými kamarády, se kterými jsme už tolikrát absolvovali takové úžasné duchovní poutě a prožitky, dobře vědomi potřeby splácet vše dobré a obohacující, čeho se nám dostalo a nic z toho nevnímáme jako nějakou samozřejmou záležitost. A já jsem svým kamarádům velice vděčna právě za to, že nejenom že se mnou jedou až na kraj světa a věří mi přitom, že je vedu po dobrých cestách, ale hlavně za to, že také neváhají vzít do ruky lopaty a jedou se mnou hrabat bahno a špínu do míst, kde záplavová voda obrátila místním lidem život naruby. To jsou ty cenné základy, kterých si na našem přátelství nesmírně cením a které věřím, že přetrvají ještě nejméně dalších tisíc let, podobně jako přetrvaly všechna staletí krásné kamenné sloupy španělských klášterů.

Text:   Alžběta Kováříková

Foto:   Jan Ištvánek, Jiří Kovářík