Putování po klášterech severního Řecka
Na začátku června roku 2019 jsme se s přáteli vydali na pouť do řeckého kraje Thesalia s cílem navštívit některé pravoslavné chrámy a památky, a zároveň spatřit i město, odkud se před více než tisíci lety vydali bratři Konstantin a Metoděj, aby tehdy přinesli do moravského Veligradu biblické Slovo v novém slovanském písmu. S prosbou o ochranu a jejich duchovní doprovod jsme nastoupili v pondělí ráno v Bratislavě do letadla a po necelých dvou hodinách letu jsme spatřili poprvé zemi, která stála nejen u zrodu samotné evropské civilizace, ale navíc ještě může být nazývána jakousi duchovní kmotrou našeho česko-slovenského národa.
Za letenky jsme dali asi dva a půl tisíce, ubytování na všech místech nás stálo i s bohatou snídaní asi šest set korun a pronájem auta i se všemi pojištěními a dálničními poplatky vyšlo pro čtyři lidi na zhruba deset tisíc. Něco málo jsme utratili ještě za vstupné a stravu, kdy nejdražší položkou byla asi káva. Ovšem kvalita potravin a samotná kuchyně je v Řecku výtečná, včetně proslulé řecké pohostinnosti a ochoty hostovi maximálně vyjít vstříc.
Za velkou výhodu se dá také považovat fakt, že v Řecku se téměř všude domluvíte anglicky, ve velké většině jsou v turistických oblastech běžné přepisy do angličtiny a to jak u označení památek, tak i na všech hlavních cestách. Silnice jsou tu v poměrně dobrém stavu a provoz na nich je mimo města celkem dost řídký. Na řecké A1 bylo oproti naší hlavní dálnici takřka prázdno, alespoň tedy v těch částech Řecka, kde jsme se pohybovali my.
Co nás ale opravdu hodně překvapilo, bylo nedodržování pravidel silničního provozu a to téměř všude, kudy jsme cestovali. Pro řidiče poučeného přísností například rakouské či německé policie to je doslova šok, protože na řeckých cestách jsme se běžně setkávali s tím, že se předjíždí přes obě plné čáry, označení stopky není důvod k zastavení jízdy, a i červená na semaforu je asi občas chápana jenom jako orientační bod, a nikoliv snad přísný povel. Můj manžel se zprvu snažil dodržovat pravidla jízdy a nějak se zařadit do zdejšího provozu, ale po několika ujetých kilometrech usoudil, že tímto se stáváme na cestách spíše prvkem ohrožujícím bezpečnost místní dopravy a tak se zdejšímu stylu jízdy také přizpůsobil. S vědomím, že jezdit takto u nás, nevlastní už řidičský průkaz, o vysokých pokutách za porušení všech možných pravidel ani nemluvě. No, je pravda že jsem se v Řecku dost namodlila, a z toho velká část mých proseb vycházela z pozice spolujezdce a navigátora. Ale musím říci, že manžel to zvládl perfektně, včetně pohybu po městech, kde je zase naopak provoz nesmírně hustý a jezdí se takřka na centimetry. I tam jsme zažili některé neuvěřitelné momenty, když například na nejvytíženějším kruhovém objezdu v centru města zastavil autobus a z něj začali pozvolna vystupovat turisté, čímž na nejméně deset minut zastavili veškerý provoz na tomto komunikačním uzlu. Ale i přes tyto různé místní zvyklosti jsme neviděli za celou dobu na silnicích nějakou dopravní nehodu a dá se říci, že všeobecně je tu na cestách větší pohoda, než u nás, pokud tedy přejdete na „řecký“ styl jízdy.
My jsme naši pouť po řeckém severu začali návštěvou města Edessa, jenž je kromě svých památek známé i zdejšími vodopády, které vznikly v roce 1395 při zemětřesení. Měli jsme na prohlídku jen asi dvě hodiny a tak jsme se zdržovali spíše na okraji města, v místním lesoparku. Rostou tu nádherné stromy, mnohé z nich jsou už staleté, ale i přes jejich stáří je tu místní stále nechávají, i když jsou některé poměrně dost vykotlané. Přesto, anebo právě proto, je tato místní symbióza zeleně a pramenů vod, řítících se ze skal, kouzelná a svým osobitým způsobem i nezaměnitelná. Město neslo svého času název Vodena, které mu dala místní slovanská komunita ještě předtím, než tuto oblast dobyli Turci a město přejmenovali.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Edessa_(%C5%98ecko)
V pozdním odpoledni jsme se s Edessou rozloučili a pokračovali na své cestě do prvního ubytování v městečku Kalambaka. Měli jsme domluvený nocleh v penzionu Arsenis, což je bývalá rodinná farma, ležící v údolí plném olivovníků s výhledem na klášter Sv. Štěpána. Bylo to naše asi nejlepší ubytování v Řecku, protože tu byl veliký klid a ten pohled po ránu, kdy vidíte místní krajinu v lehkém oparu, byl opravdu nádherný. Nemluvě pak o vydatné snídani a výtečné večeři, kterou nám paní domácí připravila. Nad talířem jehněčího suflaki, doplněného grilovanou klobásou, domácími hranolky a bohatým salátem, a při popíjení místního červeného vína, jsem si jenom tak letmo vzpomněla, že jsem měla vlastně původně v plánu spojit pouť po místních klášterech s půstem. No, ale po takové opulentní večeři jsem svoje předsevzetí poměrně výrazně přehodnotila jako ve zdejších pohostinných podmínkách naprosto nesplnitelný záměr.
www.arsenis-meteora.gr/photosen.php
V oblasti Kalambaky jsme strávili celé dva dny a musím říci, že já bych tu klidně zůstala ještě o něco déle. Je asi škoda, že velká část turistů do Meteory přijíždí jen na pár hodin a navštíví jen některý ze dvou zdejších největších klášterů. I podle samotných obyvatel Řecka jsou místní chrámy jedněmi z nejsilněji duchovně vyzařujících míst v zemi, s atmosférou srovnatelnou s ostrovem Athos, kam se ovšem běžný návštěvník tím méně pak žena hned tak nedostane. Však také první z klášterů založil mnich, původem z tohoto ostrova, i když dnes působí v Meteoře i ženský řád. Pro mě osobně bylo zajímavé, že se v nitru klášterů vznášela atmosféra podobná jeruzalemským chrámům, zvláště pak těm pravoslavným, ale stejně tak jsem si vzpomněla na Kapli svatého Kříže na Karlštejně, protože v přítomnosti mnoha světců, kteří zde stejně jako v našem svatostánku shlíží na přicházejícího poutníka, se duše člověka cítí na tomto místě také tak trochu více odhalena.
Já jsem si v klášterních chrámech vzpomněla na všechny svoje předky a vedla jsem s nimi mnohé rozmluvy, ke kterým jsem se, nevím proč, tady doma u nás ještě nedostala. Stejně tak jsem se zde přimlouvala i za svoje blízké a přátele, včetně těch, kterým sama někdy neumím anebo ani nemohu pomoci. Hlavou mi běžely také mnohé vzpomínky, obrazy různých setkání a prožitků, ale i připomínky vlastních prohřešků a chyb. Neměla jsem přitom připravený nějaký plán duchovní očisty, jako ho nemám nachystaný před jakoukoli naší poutí. Je to vždy spíše intuitivní osobní prožitek, inspirovaný vyzařováním toho kterého místa, které člověka v jeho duši zasáhne, a které v něm probudí spodní hlubiny jeho skrytých emocí.
Ve vznášejících se klášterech se nesmí nikde fotit interiéry, a proto nemůžeme bohužel nabídnout takřka žádnou fotografii z těchto prostorů. Všichni jsme se ale shodli na tom, že nás toto poutní místo velice oslovilo, i když každý z chrámů vyzařuje trochu jinou energii. Velmi půvabný je malý klášter Roussanou, kam jsme zavítali první a obdivovali mimo jiné zdejší kouzelnou zahradu. Pak jsme se přemístili do velkého klášteru Vaarlam, který patří k častěji navštěvovaným i díky své výstavě cenných religiózních památek. A do třetice toho dne jsme navštívili ještě menší klášter sv. Mikuláše Anapavsá. Ve všech chrámech jsou k vidění nádherné a poměrně dost zachovalé staleté fresky, které tvoří skutečné kulturní a duchovní bohatství řeckého národa. Mezi návštěvníky jsme ale potkali i poměrně dost Srbů, Bulharů a Rumunů, kteří zde projevovali kromě samotných mnichů asi největší zbožnost. A na cestě zpátky do penzionu jsme se ještě zastavili v chrámu Odpočinutí Panny Marie ve městečku Kalambaka, jehož základy pocházejí pravděpodobně už ze 7. století, a jsou tedy mnohem starší než samotné kláštery v Meteoře. Ani zde se nesmělo vevnitř fotit, ale tento kostel určitě stojí za to navštívit. Mě osobně nadchl, byla zde velice poklidná atmosféra, což přikládám právě jeho zasvěcení Matce Bohorodičce.
Následující den jsme po snídani vystoupali k malému klášteru Svaté Trojice, pak jsme si vyslechli nádherné chrámové zpěvy v klášteře sv. Štěpána a na závěr jsme vstoupili do bran největšího ze svatostánků, do Velké Meteory. Na všech těchto místech se vznášela vůně kadidla, hořelo mnoho svící a v prostorech klášterů se nesla liturgická hudba. Kombinace všech těchto dojmů snad ani nemůže nechat příchozího poutníka netečným, a tak si myslím, že určitý duchovní prožitek si z těchto míst odnáší snad úplně každý. Což o naší poutnické skupině platilo beze zbytku.
Ve středu v pozdním odpoledni jsme opustili oblast Meteory a přesunuli se dolů na jih, k moři. Další ubytování jsem vybrala v městečku Platamonas, v malém hotýlku s výhledem na mořskou hladinu. Hotel stojí na okraji města, a proto zde byl větší klid, a navíc jsme patřili k vůbec prvním návštěvníkům této sezóny. Pokoje byly čisté, snídaně opět výtečná a to vše za cenu nižší, než v mnoha našich českých ubytovacích zařízeních. Na tomto místě jsme pak strávili následující čtyři noci a odtud jsme i vyráželi na další naše naplánované výlety.
Jako první jsme se vydali ve čtvrtek ráno do městečka Veria, které je díky své historii bohaté na památky všech možných zde usadivších se společenských kultur. Najdete zde židovskou čtvrť, pozůstatky římského osídlení, starokřesťanské chrámy, ale i některé muslimské stavby. My jsme nejprve prošli židovskou čtvrtí, která byla takřka liduprázdná, a pak jsme vstoupili do hlavní katedrály, jejíž stavba stojí na základech původního římského chrámu. Svého času zde byla i mešita, než si Řekové opět vybojovali zpět své kdysi ztracené území. Dále jsme ve městě našli spoustu jiných malých kostelů a kostelíků, ostatně pro jejich velký počet se také městečku Veria říká malý Jeruzalém. Ne všechny jsou ovšem běžně otevřené, ale my jsme měli štěstí, protože jsme v jednom z nich našli velice příjemnou paní průvodkyni, která když viděla náš zájem o místní památky, tak nám nabídla, že nás provede ještě i po několika dalších veřejnosti nepřístupných chrámech. A tak jsme během následující hodiny mohli vstoupit ještě do asi tří velice starých byzantských kostelíků, ve kterých se konaly bohoslužby dávno předtím, než křesťanská víra dorazila k nám na Velkou Moravu. Ostatně je třeba si uvědomit, že v této části Řecka se opravdu odehrávaly velké proměny civilizace a působily tu i mnohé významné osobnosti. Zde se svého času narodil i Alexandr Veliký, a právě s jeho královskou rodinou jsme přišli do kontaktu nedaleko odsud v malé vesničce Vergina.
V roce 1977 oblétla svět mimořádná zpráva o nalezení pravděpodobné hrobky krále Filipa II. Makedonského, otce známého Alexandra Velikého. Nález vzbudil obrovskou senzaci, protože jen málo tak starých památek se najde v dosud neporušeném a zachovalém stavu. Navíc šlo v tomto případě o hrobku královskou, kdy pověst Filipa II. Makedonského sice nepřesáhla velikostí věhlas jeho druhorozeného syna, ale i tak šlo v tehdejší době o velmi významného panovníka, který položil základy úspěšné a stabilní říše. Expozice ve vesničce Vergina byla vybudována před asi 25 lety, je zařazena do seznamu Unesco, a patří skutečně ke skvostným památkám makedonské kultury. Nám výstava naprosto vyrazila dech, nejen pro zdejší nádherné exponáty, ale i celková atmosféra nás doslova přenesla do dob dávno minulých. Je zde pořád cítit přítomnost duší zde pochovaných a tady si člověk také může ověřit, že na některá místa musí opravdu vstupovat s velkou úctou. A stejně tak si lze přitom uvědomit, že vykrádat cizí hrobky s cílem obohatit především sebe sama se opravdu nemusí vždycky vyplatit. Předměty, které byly bez úcty k zemřelým doslova rozneseny po celém světě a dnes se jimi pyšní nejen někteří jednotlivci, ale i věhlasná světová muzea, přičemž jde ale ve skutečnosti o poklady patřící jiné osobě či jinému národu, vysílají trvale určitou vibraci, která může opravdu negativně ovlivňovat jejich současného vlastníka. A je jedno, zda se jedná o předměty z pohřební komory, anebo o umělecká díla, jako jsou obrazy, sochy, případně i drahocenné knihy.
https://plus.rozhlas.cz/potvrzeno-byly-nalezeny-ostatky-filipa-ii-makedonskeho-6609231
http://aigai.gr/en/explore/polycentric-museum-aigai
V pátek nás čekala nejdelší cesta, kterou jsme v Řecku absolvovali, a ta vedla do starobylého kláštera Ossios Lukas. Po dálnici nám to trvalo asi tři hodiny, ale cestovalo se nám dobře, protože jak už jsem psala jinde, na řecké A1 nebyl žádný velký provoz. Ani jsme se přitom moc nenudili, protože v této krajině máte kolem sebe krásná panoramata okolních horských masivů, z nichž vrcholky mnohých jsou i zde celoročně pokryty sněhem.
Klášter samotný je vzdálen asi 150 km od Atén, a protože patří do seznamu Unesco, přijíždí sem poměrně dost turistů. My jsme ale měli docela štěstí, neboť jako i na mnoha dalších poutních místech jsme v nitru kláštera pobyli nějaký čas takřka úplně osamoceni. V kostele také bylo možné pořizovat fotografie, takže máme pár krásných fotek na památku, a já osobně jsem si z tohoto svatého místa odnesla asi nejduchovnější prožitek z celé cesty. Pod klášterem je totiž uchována hrobka zakladatele chrámového komplexu, blahoslaveného Lukáše, a to je velice silný energetický prostor. Samotný světec se mi jevil jako nesmírně laskavý, ale i velice moudrý člověk, který stále vyzařuje vysokou duchovní vibraci. V tichu jeho krypty jsem si dovolila světce o něco požádat a zažila jsem tu pak nečekaný, ale pro mne osobně velmi posilující okamžik. Věděla jsem v tu chvíli naprosto jistě, že na toto místo jsem měla přijít, že ta cesta určitě stála za to, a ještě navíc jsem se tu utvrdila v přesvědčení, že musím navštívit i hrobku sv. Konstantina v Římě. Jako by Vaši duchovní průvodci už sami dobře věděli, na jaké další místo Vás mají poslat.
Kousek od kláštera Ossios jsou i starobylé Delfy. Na cestě zpět jsme se tu také zastavili, ale v odpoledním slunečním žáru jsme ze všeho nejvíc hledali dosud stojící kamenné sloupy, abychom se alespoň na chvíli dostali do jejich stínu. Krajina je v těchto místech nádherná, ale samotné Delfy mě osobně moc nenadchly. Cítila jsem na tomto místě spíše materiální než duchovní rozměr, ale byl to možná jen můj osobní dojem. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že vidím konečně i něco ze starobylých řeckých památek, které jsou součástí naší evropské historie. Jen je mi asi bližší jiné období řeckých dějin, které obsahuje už prvky následující křesťanské epochy.
Poslední den u moře jsme měli původně v plánu proležet ho celý na pláži, ale nakonec jsme se ještě rozhodli pro výlet na horu Olymp. Schválně zde nepoužívám slovo výstup, protože vrchol Olympu dosahuje výšky cca 3000 metrů a k jeho zdolání je opravdu třeba mít dostatečnou fyzickou zdatnost. A i náležité vybavení, to ale můj malý cestovní kufr rozhodně neobsahoval. Nicméně i tak jsme si udělali krásný výlet a vystoupali alespoň do první třetiny tohoto „sídla Bohů“. Mnozí zdatní turisté přitom začínají svůj výšlap už ve vesničce Litochoro, ležící na úpatí hory, my jsme ale vyjeli až ke klášteru sv. Dyonise, kam vede slušná asfaltová cesta, která končí u horské chaty Prionia, odkud vycházejí další turisté, chtiví pokořit tuto magickou horu.
Klášter, obývaný jedním mnichem, měl velmi poklidnou atmosféru, a vedly od něj dvě lesní cesty. Nejprve jsme se vydali kratší z nich ke svaté studánce, načerpali zde vodu na cestu a pak jsme se obrátili na stranu opačnou, vzhůru k vrcholům hory. Kráčeli jsme pěknými lesy a podél stráně nás provázela zurčící horská bystřina. Ve zdejších horách totiž pramení mnoho vydatných pramenů, jejichž ledová a křišťálová voda pak zásobuje většinu obyvatel v níže položených údolích. Po asi čtyřech kilometrech výstupu jsme došli k chatě Prionia, kde moje moravská mluva přilákala pozornost třech pánů stejné národnosti, hodlajících pokořit výšku tří kilometrů. Popřáli jsme jim zdatný výstup a usadili se ve zdejší báječné restauraci, kde skutečně výborně vaří, a tím myslíme opravdovou kuchyni a ne nějaké mražené polotovary či párky v rohlíku. Cesta zpátky nám uběhla ještě rychleji a pivo po takovém výšlapu mělo pak pro nás obzvláště lahodnou příchuť.
V neděli ráno jsme opustili městečko Platamonas a přesunuli jsme se do Soluně, odkud jsme měli následující den brzy ráno odletět zpátky do Bratislavy. Měli jsme domluveno přespání v malém bytě na jedné z hlavních soluňských tříd, který byl poměrně útulný a čistý, ale při takovém typu ubytování přímo v centru velkého města je třeba počítat s tím, že se tu člověk tak úplně v klidu nevyspí. Nám ale vyhovovala snadná dostupnost místa a k tomu nám tento byt posloužil dobře.
Samotná Soluň je velmi starobylá, bohužel za války byla velká její část vybombardovaná a téměř polovina města je proto postavena až v poválečných letech. Především dolní město u přístavu je tvořeno mnoha betonovými čtvrtěmi, a proto je tu v horkém podnebí v létě takřka nedýchatelno. I my jsme hledali stín, kam bychom se ukryli, a prostory zdejších chrámů nám tentokrát poskytli více než jen potěchu pro duši. Město je samozřejmě plné různých památek, není ani v možnostech poutníka všechny je obejít, navíc jsou některé kostely v určitých hodinách uzavřeny, ale i tak jsme spatřili mnohá krásná a duchovně vyzařující místa.
První, kam jsme vstoupili, byla Rotunda, což je velkolepá stavba, připomínající tvarem římský Kapitol. Původně to mělo být mauzoleum jednoho z římských císařů, ten byl nakonec ale pohřben jinde a Rotunda byla následně přestavěna na křesťanskou baziliku. Ještě o několik století později to byla také mešita, dnes má chrám ale opět své původní zasvěcení. Je to monumentální stavba s několika málo dochovanými nástropními mozaikami a freskami, a člověk si jenom domýšlí, jak úžasná musela být svého času původní výzdoba tohoto chrámu. Turečtí muslimové ale mozaikovou výzdobu takřka zcela zničili, stavba samotná ale naštěstí přežila, dokonce i silná zemětřesení, která se v této oblasti občas vyskytují.
Cestou skrze vítězný Galeriův oblouk jsme pokračovali k dalším soluňským památkám, nakoukli jsme do jednoho z novodobějších pravoslavných kostelů a dostali jsme se až k jedné z nejvýznamnějších soluňských staveb, což je bazilika Agia Sofia, svého času přebudovaná do podoby stejnojmenného Turky uchváceného konstantinopolského skvostu. I do Soluně ovšem svého času muslimové přišli, a proto má tento chrám ve své historii vícero náboženských proměn. V jeho nitru je nesmírně poklidná atmosféra, já osobně jsem se právě tady cítila být v duchovním srdci Soluně, možná proto, že se mi zde promítla jakási spojující nit se soluňskými bratry, Cyrilem a Metodějem. Věřím tomu, že oba měli k Matce Moudrosti, respektive k ženskému principu vůbec, velmi úctyplný vztah a že právě to byl i důvod, proč si dokázali svého času získat takovou důvěru a lásku moravských srdcí ve Veligradu.
Sami Soluňští považují za duchovní centrum svého města katedrálu sv. Dimitrije, v němž hluboce uctívají jeho památku. Já osobně jsem ale právě tady cítila jakousi stísněnost, po návštěvě chrámu Agia Sofia to byl zase úplně jiný charakter vyzařování, katedrála je ale krásná památka a jistě stojí návštěvníkům za prohlídku.
Odpolední žár soluňských ulic nás na pár hodin zahnal do přítmí našeho apartmánu a teprve kolem šesté hodiny večerní jsme se vydali na další obhlídku města. Vystoupali jsme až do jeho horní části k hradebnímu komplexu, kde jsme si mohli prohlédnout celé město z takřka ptačí perspektivy. V těchto místech se také nachází starobylý klášter Vladaton Monastery, ve kterém právě probíhala slavnost křtu, a celý komplex byl proto krásně nazdobený. Na taková místa by měl návštěvník přicházet ve vhodném oblečení, kraťase ani nátělník tu skutečně nejsou přípustné.
Cestou z kláštera zpátky do města jsme se zastavili v jedné malé hospůdce, kde jsme ještě ochutnali další z řeckých dobrot. Večer jsme měli v plánu navštívit některá místa dole ve městě, ale během krátké chvilky se zde strhla pravá letní bouřka, a tak jsme v hustém letním lijáku, bosky a lehce ovínění, scházeli zpátky k našemu ubytování. I tak jsme si město užili dosyta a hlavně jsme si byli vědomi, že se nám během celého týdne podařilo spatřit mnohé kulturní a duchovní skvosty a za to jsme pociťovali velkou vděčnost. Putování po Řecku jsme si opravdu vychutnali všemi smysly, na našich cestách jsme potkali samé příjemné lidi a pod ochranou našich průvodců jsme ani nemuseli řešit nějaký zásadní problém. Auto jsme v pondělí ráno vrátili do autopůjčovny a kolem deváté hodiny se s námi vzneslo letadlo opět do vzduchu. V duchu jsem děkovala svatým Cyrilu a Metoději, stejně jako Matce Boží, protože jsme prožili krásnou a duchovně velmi povznášející pouť v rodné zemi našich dvou velmi významných českých patronů.
Text: Alžběta Kováříková
Foto: Jan Ištvánek
