Svatováclavská pouť 2018

Je jen málo významných svátků v českých dějinách, se kterými se tak bytostně váže samotná duše našeho národa. Slavnost svatého Václava je snad tím nejvýznamnějším z nich, a zcela jistě si proto právem zaslouží, aby se v tento slavnostní den otevřely nejen brány našich nejposvátnějších památek, ale stejně tak i okna a dveře do našich duší a srdcí. A zvláště pak tehdy, je-li doba pohnutá a převratné události naznačují, že opět dochází k zásadním přelomům v historii našeho národa, které nepochybně pozmění charakter a podmínky života naší pospolitosti. A proto jsme se také letos vydali na pouť do Staré Boleslavi a ještě i dalších míst spjatých s naší národní historií, abychom se mohli i my připojit k této naší celonárodní slavnostní pouti.

Vzhledem k tomu, že první mše ve Staré Boleslavi začíná v kostele svatého Klimenta už v časných ranních hodinách, vypravili jsme se s kamarády z Moravy už den před slavností s tím, že ještě v předvečer svátku svatého Václava navštívíme mystickou horu Blaník. Ubytování jsme si našli kousek odtud, v Mikešových Hrusicích, a všem případným zájemcům můžeme návštěvu této Ladovy vesničky jen doporučit. Bydleli jsme v domku s popisným číslem 1, starém nejméně tři století, který z původního stavu rekonstruovala paní Míla s rodinou. Nejen pro dospělé, ale hlavně pak pro děti je to velký zážitek, nasávat kouzelnou pohodu za teplou pecí a navštívit místa, kde prožil své krásné dobrodružství Mikeš, Pašík, Bobeš a jejich přátelé.

www.ubytovanihrusice.cz

Hora Blaník, opředená tolika pověstmi, se nachází jen kousek od hlavní dálnice, při vesničce Louňovice pod Blaníkem. My jsme tam z Moravy dorazili už v pozdním odpoledni, a tak jsme na vrchol Blaníku šli takřka sami, i když jinak je toto místo asi mnohem více navštěvované. Podzimní les nám zde velice připomínal naše Buchlovské hory, v nichž je také často zastoupen buk a dub, a i atmosféra zde byla trochu podobná. Ostatně obě lokality byly svého času domovem keltských osad a do pozdějších let si ponechaly určitou svoji mystiku a tajemnost.

Samotný vrchol Blaníku je pak velice zajímavé a tajuplné místo. Já sama jsem tam na vrcholu skály ihned pocítila brnění v nohách, které člověka prostupuje až směrem k temenní čakře. Cítila jsem také, že je zde otevřený nějaký časoprostorový portál, i když mně osobně to nepřivedlo k blanickým rytířům, ale až do doby Keltů, kteří zde měli kdysi svoje hradiště. V propojení jsem cítila, že tehdejší lidé mohli v rozšířeném stavu vědomí komunikovat nejen se svými druhy, a to i na velikou vzdálenost, ale stejně tak i s bytostmi z jiné dimenze. Překvapilo mne také, že ze známých míst mě nějaká energetická linka ukázala na pražský Vyšehrad, takže předpokládám, že obě tato místa ještě spolu s dalšími patří do určité energetické sítě, která se vyznačuje specifickými komunikačními uzly. To jsou taková místa, kde se velmi často v minulosti usadili původní obyvatelé naší krajiny a v letech pozdějších zde pak někdy vznikaly i křesťanské svatyně. Osobně si ale myslím, že doba, v níž lidé mohli takto komunikovat a rozvíjet své poznání, leží mnohem hlouběji, než kam sahají pozůstatky některých keltských osad. Ty jsou totiž už z doby určité stagnace pohanského kultu, kdy už přicházel čas nového náboženství. Otevřený portál na Blaníku mi ukázal dobu mnohem dřívější, sahající až před přelom letopočtu, nějakých 2500 let zpátky.

Naproti hory Velký Blaník je pak jeho druh, pojmenovaný Malý Blaník. I ten určitě stojí za to navštívit, už jen kvůli kapli zasvěcené Máří Magdaleně, která je na jeho vrcholu. Tato stavba má tzv. oktogonální půdorys, uzavřený do oválu, a uprostřed roste krásný pevný smrk řečený „Mnich“. A i k tomuto místu se vážou podobné pověsti jako k Velkému Blaníku. Ostatně sami jsme cestou zpátky trochu zabloudili, když nám do cesty vstoupil jeden „bludný kámen“. Vtipné přitom bylo, že právě v té chvíli jsem našim dětem vyprávěla o tom, že takové kameny se v lese někdy objeví na cestě, kdy se zdá, že předtím tam vůbec nebyly, a proto dotyčný poutník sejde stranou a zabloudí. Ale že nám se to určitě nestane, protože přece nejsme tak lehce ošálitelní :-). No a za chvíli potom jsme zjistili, že jsme někde úplně jinde, než kudy jsme na Malý Blaník přišli…

Druhý den ráno, ve sváteční den, jsme se vydali na Svatováclavskou pouť do Staré Boleslavi. Stihli jsme ještě část mše v Bazilice svatého Václava, která spolu s Kaplí svatého Klimenta leží na místě původního přemyslovského hradiska. Kaple je jednou z nejstarších církevních staveb v naší zemi a jsou v ní ještě zachovány i některé fresky. V době slavnosti byla ale uzavřena, neboť sloužila jako místo přípravy představitelům jednotlivých náboženských obcí, včetně pana arcibiskupa Duky. Zde jsme také měli možnost se s ním osobně pozdravit a popřát mu hodně sil v jeho úřadu.

V kryptě Baziliky svatého Václava pak zůstala vystavena po celou dobu konání mše lebka tohoto světce a už zde měli lidé příležitost poklonit se jeho památce. Já už jsem někdy dříve na stránkách Agape popisovala, že mne toto místo hodně překvapilo tím, jaká energie se v jeho prostorách vznáší. Při své první návštěvě před pár lety jsem totiž očekávala, že místo vraždy českého knížete na mne bude působit spíše pochmurně a snad i stísněně, ale když jsme tehdy s přáteli do krypty vstoupili, měla jsem naopak pocit velké lehkosti. A uvědomila jsem si přitom, že taková energetická stopa, která tu je, poukazuje na to, že kníže Václav už tehdy ze svého pozemského života odcházel jako světec. Naprosto smířený a vyrovnaný se svým osudem a bez jakékoliv stopy nenávisti nebo výčitek vůči svým vrahům. Člověku nelze nevzpomenout na slova Ježíše Krista: „Pane, odpusť těmto, neboť nevědí, co činí“.

V kryptě baziliky je vystavena i původní tumba, v níž bylo uloženo tělo knížete Václava první tři roky po jeho skonu. Až později byly jeho ostatky přeneseny do chrámu na Hradčanech. Co mne v kryptě ještě překvapilo, byla i energetická stopa, kterou tu při svých návštěvách zanechal pozdější císař a český král Karel IV. a spolu s ním i arcibiskup Arnošt z Pardubic. Předpokládám podle svého dojmu, že sem oba přicházeli strávit nějaký čas v modlitbách a rozjímání, a tento „obraz“ je zde stále nějak přítomen.

V deset hodin dopoledne začala hlavní mše na náměstí. V porovnání s Cyrilometodějskou poutí, která se koná každoročně u nás na Velehradě, se jí účastnilo méně lidí, a také měla tato mše poněkud jiný charakter. Říká se, že zatímco Velehrad je území spadající pod vliv Olomouckého arcibiskupství, tak Stará Boleslav je pak více pod vlivem Pražského arcibiskupství. No, já osobně jsem se cítila lépe ve Staré Boleslavi a určitě se i více ztotožňuji s myšlenkami pana arcibiskupa Duky. Ostatně nejsem asi jediná, protože i když se běžně na mši moc netleská, jeho projev ocenili přítomní ve Staré Boleslavi upřímným a hlasitým potleskem. A stejně tak mne na závěr celé slavnosti potěšilo, že zazněla naše státní hymna včetně její původní slovenské části.

Slavnost ve Staré Boleslavi pokračovala ještě odpoledne, ale my už jsme se vydali směrem do Prahy, protože jsme se chtěli ještě ten den zúčastnit Modlitby za národ ve Svatováclavské kapli ve Svatovítském chrámu. Troufnu si přitom říci, že pobyt v kapli v přítomnosti vystavené lebky svatého Václava je asi vrcholným okamžikem a hluboce niterním prožitkem pro každého, kdo je schopen se spojit s Duchem našeho národa, v jeho ryze křesťanské duši, symbolizované právě knížetem Václavem.

Sobotní ráno bylo v Hrusicích nádherně slunečné a to nás potěšilo, protože jsme měli ten den v plánu, udělat si pěší výlet do Sázavského kláštera. Nejprve jsme ale popojeli autem do blízké vesničky s krásným názvem Stříbrná Skalice. Stojí zde totiž původní románský kostelík s poměrně dobře zachovanými freskami. Průvodce nám dělala paní z místního spolku, jehož členové se o malý kostelík starají a pořádají v něm i hudební a jiné kulturní akce. Domluvit si prohlídku lze snadno, stačí kontaktovat paní Studničkovou. Její číslo i všechny ostatní údaje najde případný zájemce v odkazu níže.

http://os-skalice.rubicus.com/kostel-sv-jakuba-vetsiho

Ze Stříbrné Skalice pak vede pěkná cesta až na blízký Sázavský klášter. V podzimním čase je to moc pěkný výlet, který snadno zvládnou i malé děti. A když dospělým slíbíte pořádný oběd v místní vyhlášené restauraci, navnadíte všechny účastníky pochodu k tomu, aby cestu absolvovali s chutí a nadšením:-).

Samotný Sázavský klášter je pak podle mého vnímání velmi silně vyzařující a energeticky nabíjející místo. Já jsem tam byla teprve podruhé, ale určitě se sem ještě ráda znovu vrátím, protože mně je duch svatého Prokopa, který tomuto místu vdechl život, nesmírně blízký a domnívám se, že v české zemi patří oprávněně k těm nejvýznamnějším.

I v Sázavském klášteře je krypta, kde lze snad nejvýrazněji cítit spojení se zdejším světcem. A to i navzdory tomu, že jeho tělo leží v Břevnovském klášteře, kde si přál být pochován. Já jsem zůstala v kryptě na chvíli úplně sama, jenom se svou dcerou. Modlila jsem se zde a v duchu jsem svatého Prokopa oslovila s jednou konkrétní otázkou. Nějak by mne přitom ani nenapadlo, že bych snad mohla dostat i odpověď, ale v okamžiku, kdy jsem svoji otázku uprostřed modliteb vyslovila, ozval se v kryptě hlasitý zvuk. Jako když spadne nějaká těžká kovová mince na zem. V kryptě ale není nic, co by mohlo vydat takový zvuk, hoří zde jen svíce a nejsou tu vlastně žádné jiné předměty. Dcera se v ten okamžik trochu lekla, ale já jsem to pochopila tak, že jsem dostala odpověď na svoji otázku. A moc mne to potěšilo:-).

Kousek dál od Sázavského kláštera leží u lesa studánka, ke které se také vztahují pověsti o svatém Prokopovi. Vyvěrá zde chutný pramen, u kterého stojí malá kaplička. Shodou okolností jsem se zde potkala s knězem z kláštera, který tu přivedl nějaké poutníky. Byl poměrně vtipný a v té krátké chvilce, co jsme zde postáli, mi popovídal o zvláštních zajímavostech místního kraje. Třeba o tom, jak zdejší lidé svého času ničili tuto památku, hlavně pak mnozí osvícenci z řad učitelských, a sochu svatého Prokopa dokonce položil jednou někdo před přijíždějící vlak, aby byla zničena, což se naštěstí díky pozornosti strojvedoucího nestalo. No, napadly mne v tu chvíli různé myšlenky, třeba něco o pořádném vyfackování takového ničemy, ale pak jsem se ještě jednou pořádně napila z pramene, a odevzdala své nápady na potrestání raději jiné vyšší autoritě.

Ze Sázavského kláštera vede dále cesta na hrad Český Šternberk. Pěšky ji zvládli už jen mužští účastníci poutě, my děvčata jsme jeli místním vláčkem. A stejným způsobem, tedy zdejší lokálkou, která pamatuje ještě trampské časy, jsme se pak dostali i zpátky do Stříbrné Skalice, kde jsme zanechali na začátku výletu svoje auta. A pak už jen stačilo, dostat se v podvečer do Hrusic, respektive do hospody U Sejků. Tu jsme totiž v rámci pobytu v rodišti slavného Mikeše prostě opravdu nemohli vynechat. No ne?

A přišel poslední den naší letošní Svatováclavské pouti a tak se naše skupinka rozloučila s milou paní domácí, zamávali jsme ještě naposledy Mikešovi a vydali se na zpáteční cestu domů. V plánu jsme totiž ještě měli navštívit město Telč a baziliku v Třebíči. První jmenované městečko na Vysočině je skutečně nádherný historický skvost. Také bylo celé náměstí plné návštěvníků a hodně z těchto byli cizinci. Já jsem tu byla poprvé a opravdu jsem byla velice potěšena a překvapena. Zase jedno z míst, kam se člověk chce určitě ještě jednou vrátit, aby si mohl důkladněji prohlédnout zdejší památky a expozice.

A stejně tak ráda se někdy zase znovu podívám do třebíčské Baziliky svatého Prokopa. My jsme tentokrát měli trochu smůlu, protože se v chrámu konala zkouška na večerní koncert, a proto byl nečekaně pro veřejnost uzavřený. Na druhou stranu jsme měli možnost si u vedlejšího pootevřeného vchodu alespoň část hudebního programu poslechnout a musím říci, že se jednalo o skutečně nádhernou hudbu. Vystupoval zde hudební spolek Muzica da Camera Brno, který koncertuje i v jiných městech, včetně některých brněnských kostelů. Jejich skladby pak byly tou nejlepší tečkou za celou letošní poutí k poctě našeho nejvýznamnějšího světce knížete Václava.

Text: Alžběta Kováříková

Foto: Jan Ištvánek